Šumavský MTB Maraton – Zadov Churáňov (27.7.2019)

Po masochistické misi v solné komoře následovalo několik parádních slunečných dnů. Ty jsem využil pro osobní revitalizaci a navrácení bicyklu do komunikativní a pojízdné formy. Součástí tohoto prázdninového vegetu byla i příprava na další mač. V těchto tropických dnech, kdy se nedalo ani dýchat, nebyla jiná rozumnější možnost k přípravě, než navolit budíček před východem slunce a vyjet na jitřní projížďku ještě před pracovním procesem. Tyto časné hodiny mají i své emoční kouzlo, které se časem, možná v některém sociálním zařízení pro seniory, přerodí do krásných nostalgických obrazů, které vzdáleně cosi neznámého připomínají. Slunce nízko nad obzorem začíná rozehřívat už tak dobře nastartovanou okolní teplotu a zajíci na polích překvapeně civí na ojedinělého cyklistu v jejich teritoriích a své ušaté životy bezhlavě zachraňují před lidskou přítomností.

V této povznášející atmosféře a příslibu krásného počasí jako odměnou za Rakousko, dorazila od rosniček znepokojivá zpráva, jejíž mrazivý význam pro den startu ještě přituhnul. Jednoduše řečeno na závody bez kapky ani ránu.  Mírně rozvodněné tři brody zaplavili nově vyměněné středové složení pedálů vysoko nad optimální čáru ponoru a položily tak základ nové výměně dotčených komponentů.

V tomto desetiletém seriálu reportáží, který se dle mého neblahého tušení chýlí ke svému neodvratnému závěru, je potřeba se letmo dotknout ještě posledního významného tématu, který závodní cyklistickou populaci na jeho cestách neodmyslitelně provází. A to je látková výměna. Párkráte jsem se zde již dotkl významu správné výživy a alchymie, která tento obor od začátku neodmyslitelně provází. Bylo zmíněno fungování různých per orálně podávaných energetických a podpůrných přípravků, které zažívací orgány přeměňují na jednoduché cukry a ty pak umožňují danému jedinci podávat jakých takýs sportovní výkon.

Tak takovou látkovou výměnu právě teď na mysli nemám. Už v reportáži ze závodu na této trati v srpnu 2015 jsem naznačil jisté gastronomické potíže, ale nyní bych se krátce zmínil o ne příliš důstojné, ale veřejně do určité míry tolerované činnosti, která se těší oblibě zejména u pánské majority závodníků. Tedy opravdu jen pár slov na téma bonmotu „Celý svět je jeden pisoár“.  Ne vždycky je to brnkačka jako při nutné a částečně skrývané činnosti před startem. A to je oč tu běží. Na trati, když Vás míjí konkurenční startovní čísla, jde o vteřiny.  Pod pláštíkem deštivého dne, promočených zablácených svršků do posledních nejpřiléhavějších vrstev, prochladlého organismu a nutkavé potřebě, jde o činnost mnohdy přirovnávané ke hře „kdo hledá, najde“. Abych i nyní uklidnil představivost čtenáře, ve valné míře se to nesetkává s neúspěchem a ve výsledku mají cyklisté nad hledači pokladů vždycky navrch.

Na této trati mám od minula jeden vroubek. Z neznalosti terénu jsem před třemi roky nezvládl nástup do cílových několik desítek až stovek metrů před cílem. Nyní jsem měl v úmyslu si rozhodně napravit reputaci. Asi 3 kilometry před cílem byla z nepochopitelných důvodů poslední občerstvovačka. Nechal jsem odjet skupinku jezdců, kteří její pohostinností pohrdli a za cenu ztráty asi čtyř set metrů jsem do sebe vpravil několik mililitrů magnézia a pustil se do boje. Skupinku jsem dostihl na kočičích muldách v lesním terénu. Patrně vpadli do stejné pasti, jako já před 4 roky. Ve třech se tam motali jako nudle v bandě odhodlaní vylepšit si pozici a přitom nezemřít. A do toho jsem vpadnul se svými ambicemi v každém případě uspět. Skoro by se dalo říci, že jsem jedním tahem zvládnul tři pěšce a svůj náskok v cíli upevnil na celých osm vteřin.

Tento závěrečný kousek mi vynesl zisk tří míst, z toho velmi ceněných dvou v mé kategorii. Absolutní pořadí a ztráty na prvního němá valný význam nějak vnímat. Co naplat, když prenatální fázi mého cyklistického vývoje mám už dávno za sebou.

Václav Markvart