Salzkammergut Trophy – 13.7.2019

Nadužívání léků, jídla, pití, různých pochutin, příjemných aktivit a kyslíku se nazývá závislost. Nadužívání marasmu, deště, zimy a bláta, a letošní závod v solné komoře, je mise masochistů. Jakoby jsme bez toho už nemohli ani být. Avšak bonusem letošní sportovní akce byla možnost srovnání s předloňským ročníkem.

Zpětným pohledem skrze šňůry sušáků, prohnuté zavěšeným prádlem a sportovním oblečením mi napadá, že nejen bajkeři by měli jezdit na podobné akce častěji. Pak by mohlo být méně stesku na vyprahlou krajinu a suché studny. Snad toto tvrzení v našich podmínkách není rouhání. V zahraničí, pokud jde o naši misi v Rakousku, to zatím platí na 100%.

Ihned po rozbalení kempingového ležení jsme začali studovat meteorologické možnosti následujících dnů. Přes nevalné vyhlídky se však počáteční předpovědi nenaplnily a tak jsme doufali, že podobně stejná nepřesnost bude i v den závodu. Marně. Nad ránem dorazil neodbytný déšť. Naštěstí ve své zlomyslnosti asi hodinu před startem na chvíli povolil a s Jardou jsme se mohli „suše“ nasnídat a vypravit na start. Na dalších 120 km však srážkové úhrny už tak ohleduplné nebyly. Nešlo o žádný velký a kontinuální lijavec, ale promyšlený pozvolný přerušovaný atak s cílem naše úvahy o smyslu počínání dotlačit až k možnosti potupného odstoupení ze závodu.   

Tento scénář se však nekonal a tak se naše masochistní mise mohla naplnit do poslední suché nitky našich svršků jakož i posledního místečka kam se abrazivní materiál nedostal. Kromě značného nekomfortu, který jsme pociťovali, bylo neustále slyšet vřískání mokrých brzd, na občerstvovačce v Obertraunu neměli teplý čaj ani RedBul, Hallstatt byl z vyhlídky, kde jsem předloni pro zapomětlivost nasbíral několik trestných minut, zcela zahalena mlhou a sjezd do Gosau byl z patnácti set metrů do zhruba polovičky obdařen ledovým větrem doprovázeným vydatnou dešťovou přeháňkou. Jen ten dojezd do cíle byl spásný a lahodný jako minule.

Konečný účet by se pak dal shrnout a vyjádřit takto. Svůj předloňský čas jsem na 120ti km vylepšil pouze o půl hodiny, funkčnost mého cyklokompjuteru rezignovala na déšť s trvalými následky, výměna středového složení na sebe nenechala dlouho čekat a impregnace stanu, coby firewall našeho dočasného útočiště, pozbyla při zadržování vody z 80% svoji účinnost.

Prý se tam nahoře dají v létě zachytit i sněhové přeháňky. Něco mi říká, že příští rok to zkusíme do třetice.

Václav Markvart