Osudný sjezd Malevilu aneb Ještě žijeme

Po dvou letech se závodně opět vracíme na půdu Ranče Malevil v Lužických horách. Přírodní a meterologické podmínky se opravdu vydařily. Jediným stínem na této sportovní události byl časový odstup od přechozích 2 ročníků, mimo jiné také tím, že jsme zase o pár let starší. Jarda mezitím poskočil do vyšší kategorie, zatímco u mé sportovní jedinečnosti už není kam postupovat. Ba naopak. Dostávat se do uspokojivé potřebné formy je neustále delší a náročnější.  V důsledku toho, jak přibývá vyšší pořadí ročníků, shledávám, že i stále tatáž trasa, úsek či sjezd je stále z roku na rok obtížnější. Vymleté cesty jsou zase o poznání více poznamenané erozí a kameny více obnažené.

Na letošním Malevil Cupu (8.6.2019) byla pro nás jedna novinka a to byl start přímo v místě dojezdu, takže se pro start nemuselo spěchat do sousedního městečka Jabloného v Podjěštědí. Jarda si v 7:00 odtartoval svoji maratonskou míli (100 km) a já se připravoval na svoji půlčičku na devátou (65 km).

Bajkerské problémy závodníkům na mé trase nastaly hned asi na pátém kilometru. To se tradičně nejvíce nažhavení jezdci postupně řadili do odstavných pruhů a řešili klasické defekty. Píchnutí. Mě se něco podobného stát nemůže. Já přeci jezdím opatrně a s rozmyslem. Toto milné přesvědčení a neblahé tušení mne sundalo z kola asi na desátém kilometru. Píchnutí. Za deset let co takhle jezdím, se mi na závodech nestalo, že bych měl defekt. Nepočítám samozřejmě 2x sjeté destičky nebo prasklý rám zjištěný až následně v domovském depu pár dnů poté. Vzhledem k bezdušovým plášťů, jsem spoléhal na to, že to mlíko v pláštích zalepí, ale na svoji primární funkci jaksi nějak pozapomnělo. A tak nezbývalo než hustit a pumpovat a tlakovat zadek (kolokviální termín pro zadní kolo) od jedné občerstvovačky ke druhé a třetí a nechat se stresovat zvukem zadního kola ssssttt  . . .  ssssttt . . . sssttt  v rytmu jeho otáčení.

Nicméně vše se zadařilo a s tímto doprovodem jsem dorazil šťastně do cíle. Můj Trek byl semo tamo pocintaný vyvrhnutým mlíkem a kde ulpělo, tam uschlo a vše nepotřebné zbytečně zalepilo. Ve stravovacích zónách pak kolovaly zprávy o tom, že nešlo jen o malá píchnutí, ale byly i tržené pláště.  Vždycky je něco poprvé a osudný sjezd Malevilu si vyhlídli vtipálci, kteří do cesty napíchali hřebíky.  Inu, i takový je sport a někdy začnete od píky i bez vlastního přičinění. Hlavní je že ještě žijeme, jezdíme a naše klubově-firemní dresy nezůstaly viset na pomyslném hřebíčku nicnedělání.

Václav Markvart