Jičínská 50 potřetí

Už třetím rokem po sobě se stalo tradicí, že naše skupina rozjíždí cyklistickou závodní sezonu právě tímto závodem. Pokud ovšem můžeme říci, že tři roky stačí k tomu, aby se nějaká činnost stala tradicí. Co už však není tradicí, to je seskupení našeho teambuildingu, který se tohoto pozdně jarního otvíráku zúčastnil. Jedna ze stálic našeho cyklostroje dočasně ze soukolí vypadla a druhou stálici vytrvale sužuje a výkonnostně oslabuje recidiva nemoci. Takže poslední květnovou sobotu pro tentokráte hurá do terénu zůstalo jen na jednom kolečku.
Dokladem toho, jak je lidská paměť nestálá, je můj předstartovní pohled na profil tratě a dojem přetrvávající z předchozích dvou ročníků. Důvodem toho může být hloubka zapamatovaných prožitků nebo postupující  . . . . . . .  ,  no to jsem ale opravdu nechtěl napsat. Faktem je, že jsem na startu stál s pocitem toho, že mě čeká průměrný závod bez výrazných momentů. Už ale pouhých pár vteřin od startu jsem byl velice nemile vyveden z omylu.
V předstartovní tlačenici závodního pole a poslechu nezbytných projevů významných městských činovníků a organizátorů akce si pár (přesně tři) závodníků neuvědomilo, že jejich pozice v hloubi davu jedoucí kratší tra, asi nebude to pravé výchozí postavení. Ihned po odstartování se totiž pětadvacítky (délka kratší tratě) na startovní čáru přesunuly jen velmi nedbale a bez významných emocí (startovali o 10 minut později), takže nám třem naivkům ihned poté došlo, že se nacházíme ve špatném kotli.  Než jsme se propasírovali neprostupnou membránou obsazené startovní čáry, tak celé pole hlavního závodu zmizelo za policejní asistence a garance volného průjezdu někde v hloubi města.
Následující první čtyři kilometry byly nejlepší příležitostí jak přepálit start.  Navíc jako bonus v běžném městském provozu a za podpory laické veřejnosti, která ochotně posunky a gesty naší druhou trojvlnu směřovala do předpokládané trajektorie té správné společnosti soupeřů. Po dostižení chvostu závodu byla polovina rychlých cukrů nenávratně ztracena. Navíc jsem si zcela netakticky neodpustil dobývání vyšší mety v umístění, což byla zásadní chyba.
Pod tíhou předešlého nerozumu jsem na 20. kilometru vzal tablet proti křečím. Dostavily se hned v příštích pěti kilometrech, což nebyl právě očekávaný efekt. Jedinou útěchou mi byla iluze, že letošní trať je snad těžší a náročnější. Moje předstartovní dojmy o náročnosti vzali po odjetí třetiny ihned za své. I pro průměrně zdatné bajkery, mezi které se snad řadím i já, byla navržená trať vcelku výtečnou školou bajkingu.
Jen kdyby člověk neměl tendence stále něco porovnávat a hodnotit. Ale dva předešlé starty v tomto kraji k tomu přímo vybízejí. Ve slovním zhodnocení bych se vyjádřil asi takto: nejhorší co jsem kdy předvedl. K lepšímu hodnocení nepřispěl ani významný upgrade stroje. To je tak, když ten motor je navzdory více najetých kilometrů a nabytých zkušeností stále tentýž.           
Václav Markvart