Jesenický Surovec 2018

(50 km a 999 převýšení)
Letošní taneční sezona nebyla příliš bohatá na významné akce a možná i z toho důvodu bych poslední tanec sezony odjel i jako bezhlavý rytíř. To se nakonec nestalo, i když bylo málem vystaráno.
Ke každému dobrému sportovnímu výkonu bez pochyby patří i předchozí kvalitní trénink. Jedním z takových ukazatelů může být i počet najetých kilometrů. Problém ovšem nastane, když se prvky tréninkové přípravy pár dnů před startem obohatí o ostrý test kufrů, tedy nášlapového zařízení na pedálech správně vybaveného kola. Bez dlouhého popisování oné události jen drobná zmínka. Kličkovaná mezi stromy a betonovými patníky nakonec dopadla vcelku bez trvalých následků, tedy pokud budeme uvažovat časový horizont někdy po Vánocích, a test kufrů dopadl na výbornou, tedy žádná zlomená ruka ani noha (jako v r. 2010). Ovšem kondice sebevědomí a úroveň fyzické připravenosti vzala do jisté míry za své. Asi málo koho uspokojí testovací jízda ofroudem v terénu, kterému nefungují tlumiče a kovářskou výheň také nerozfoukáte s nefunkčními měchy.
O týden později jsem se takto psychicky naladěn a nalomen jako Boubín po orkánu vymotal z bavlnky vyhřátého domova vstříc nejasným sportovním a atmosférickým výsledkům toho dne. Dojezdovou časovou rezervu pohltilo několik neplánovaných kolon a dopravních kolapsů na cestě, takže málem zameškaná registrace závodníků a příprava stroje i sebe sama mě logicky opět uvedla na poslední pozice startovního pole. Nakonec jaképak stesky, je to moje nejoblíbenější a nejbezpečnější místo ke startu. Jen jsem mohl být o trochu více rozježděný.
Trať Surovce na rozdíl od mnoha jiných je velice přátelská a přívětivá. Už jsme ji s týmem absolvovali před 4 roky a tak žádné obavy z neočekávané události na cestě jsem ani nepřepokládal. Společný start dlouhé a krátké tratě také nezpůsobil tristní situaci pro závodníka, tedy takovou, která se odehrála na jarní Jičínské 50. Tempo skupiny, ve které jsem se nakonec usadil, bylo vcelku svižné a vyhovující. Při nájezdu do druhého kola však došlo k neočekávanému. Krátká trasa zde měla svůj konec ale soupeři pro dlouhou nikde, ani přede mnou ani za mnou. Jak se to stalo nevim. Asi ta pozice na startu.
V této nejistotě jsem tápal téměř po celý zbytek závodu. Žádný úsek tratě nebyl dost rovný a přehledný na to, abych mohl nějakého soupeře spatřit v předu ani vzadu a tak jsem se v této nejistotě oddával pohodové projížďce. Nebylo koho stíhat, ani před nikým unikat. Po několika dlouhých minutách stíhání duchů se na trati objevili regulčíci. Jejich přítomnost, výraz a posunky, kterými udávali správný směr jízdy, mě trochu uklidnil. Ale problému se sledováním značek kudy vede trať, mě nezbavili.
Asi 10 km před cílem jsem dojel jednoho nešťastníka, který úpěl na záda. Tak toho jsem nemohl počítat, to by nebylo fér. Pak byli postupně další dva, kteří řešili nějaký defekt na kolech. Tak ty také nepočítám, protože to nebyla moje zásluha. Pak se zezadu z kopce přiřítil nějaký sebevrah a v poměrně náročném terénu zmizel neznámo kam. Tak sebevrahy také nepočítám. Po dalších minutách a několika stoupáních jsem dotáhl další dva soupeře. Jednoho jsem si připsal a ve druhém jsem identifikoval onoho blázna, který si neváží zdraví a boha se nebojí. Tihle machři rychlých sjezdů, když přijde stoupání, tak jsou v koncích. Nicméně před cílem odskočil o mnoho kolských délek, aniž jsem ho ještě před cílem zahlédl.
Atmosféra závodu byla nakonec velice přívětivá. Počasí vyšlo za jedna, vyhlášení vítězů bylo podle časového rozvrhu a tombola a závěrečné děkovačky účastníkům a pořadatelům proběhli bez zbytečného prodlužování a zdržování. Tak to má být. Pokud Vaše trpělivost s předchozím textem vydržela až sem, pak děkuji za pozornost.
Roky 14 a 18 není možné srovnávat. Mé umístění tehdy a letos odpovídalo jiným podmínkám tratě, tj. letos bez bláta a ve věkově kategorii o jednu výš. Ale stejně, 7 minut co mi chybělo na bednu v kategorii, to se mi málokdy přihodí. Suchá trať mi prostě svědčí. Sem dobrej, sem dobrej. :)
V.M.