Rakousko - Salzkammergut Trophy 2017 (120km, 3800m)

-  aneb deník masochisty

10.7.2017
Maroš dostává virózní zánět do očí a definitivně ruší účast na zahraniční misi. Vzdor svědomité přípravě musel odvolat. Všichni na něj myslíme.
12.7.
Po ročním odkladu přijíždíme ve zbylé sestavě Jirka, Jarda a já do Bad Goisernu a rozbíjíme, tedy stavíme tábor dvou stanů na výborném trávníku v účelově zřízeném kempu místního sportoviště. Následuje první aklimatizační a seznamovací projížďka po okolních kopcích. Večer se zvedá vítr, kácí stany, kolíky létají vzduchem. Nově příchozí v našem sousedství, kteří se nestačili ubytovat, dělají bordel, zmlknou až někdy po půlnoci. Do toho prší. Málo. Ale na mokré pyžamo od pobíhání venku a dodatečného vypínání stanu to stačí (dokumentační foto 01 a 02).
13.7. 
Sledujeme Nory. Projíždíme si částečně první část trasy. Norům se dá věřit, ale občas se seknou. Za vysoké kopce není vidět, co se odtamtud na nás hrne. Možná že dobře. Ve městě je už s dvoudenním předstihem všechno připravené. Zátarasy, koridory, provizorní přemostění pro pěší z jedné strany ulice na druhou, všechno ověšené transparenty a reklamou. Nejvíce reklamní plochy zabírá škodovácký Karoq s Kodiaqem, Garmin a Intersport (dokumentační foto 03).
14.7. 
Norové nejsou závodníci a jejich předpovědi jsou hodinu co hodinu jiné. Čím dál tím horší.  Potvrzují to občasné přeháňky.  S projížďkou to moc nepřeháníme. Jirka, coby silničář, má svůj vlastní program. Večer se vrací totálně pod vodou. Prší, ale on zůstává venku a užívá si to. Myslím, že ještě někam jede. Večer před spaním posílám do Jirkova stanu SMS, zda vypnul nabíjení baterií pro mou navigaci. Odpovídá, že je dobře, že prší. Do rána se prý vyprší.
23:00 - na vnitřních stěnách stanu se objevují kapky. Zda jde o zkondenzovanou vodu, či stan propouští, raději nezjišťuju. Na stříšce zavěšené ložnice vznikají laguny. Když přetečou, tak naštěstí mimo obývací prostor. Norové jsou nekompromisní.  Pleskání deště irituje. Na vypnutém stanu to zní jako pod ozvučnicí velkého bubnu, na který sypou hrách. Furt. Po čase to uspí k neklidnému spánku.
15.7. – SELČ 4:00
Za úsvitu třetího dne se cyklostroj Salzkammergut Trophy 2017 roztočil na plné obrátky. Prší o stošet. Kemp se začíná probouzet do tmy prvními závodníky, kteří se chystají na dlouhou. Startují v 5:00. Z dáli se ozývá hluk z místa startu z Obchodního náměstí Bad Goisernu. I když je brzo ráno, tak podle vzdáleně doléhajících decibelů soudím, že celé městečko je na nohou. Po odstartování áčkové trasy se hluk na chvíli utiší. Ještě usínám. Možná i obyvatelé Bad Goisernu.
7:00  -  ke startu jsou dvě hodiny. Prší, ale přestává. Vyplnila se Jirkova předpověď. Kdepak Norové. Výjimečně odcházím do sprchy ukázat tělu vodu, ať ví, do čeho jdeme. Bohatý a pěstěný trávník v přeplněném kempu má plovoucí úpravu. Pod žabkama to zlověstně čvachtá. Cestou potkávám závodníka, který se vrací z dlouhé. Po dvou hodinách asi vyměknul. Ve sprše jsou zablácené tretry a pod horkou sprchou se třese zimou chlap nevalného vzrůstu i ochlupení. Na výstavě drahých psů by jistojistě za své vibrace získal významné ocenění. To to pěkně začíná.
8:45  -  vyvádím kolo z kempu mezi stany a jdu na start. Už to nečvachtá jen pod botama. V kalhotách je zatím sucho, mám zimní doplňky, větrovku, a vůbec jsem nabalenej na nejhorší. Neprší. Zatím.
9:10  -  odstartováno. Nadmořská výška cca 500 metrů, tlak vzduchu 1016 milibar přepočteno na hladinu moře (jako kdyby to nebylo jedno). Jarda je už někde daleko, daleko přede mnou. Startoval o 10 minut dříve, tj. už dávno pracuje na svém dvouhodinovém náskoku v cíli. Jde to z tuha.
10:05 -  je tu první krvavá tlačenka. Začínám vidět rudě, slézám z kola a tlačím kamenitým korytem řeky, které mohlo být před časem i cestou.  Je úplně jedno, kdy to v botách začalo čvachtat poprvé.  Někde dál se naše trasa spojuje s 210tkou. Áčkaři mají trasu 210 km dlouhou. Áčkaře je možné poznat zepředu i zezadu. Zepředu mají jako každý z nás příslušné označení na startovním čísle. Zezadu jsou jako čuňata. Tzv. cyklistický proužek, ale hodně široký. Jen aby na ně neudeřil africký mor prasat. (V předstihu: kdo ví, kdo to tenkráte na Zlínsko přivezl).
10:38  -  po 12ti kilometrech stoupání je ve výšce 1407 metrů konec zahřívacího kola. Tlak vzduch 938 milibar. Kazí se počasí. Horská krajina se otevírá směrem k severozápadu a začíná foukat. Všichni oblékají všechno. Začíná první zběsilý sjezd po šotolině někam dolů za vítr a do tepla. Tam ale prší. Mísící se áčkaři jsou dokladem toho, jak budeme vypadat.
12:00  -  konečně je tu pásmo lesa. Krátký traverz a vjezd do skalní cesty. Po průjezdu tunelem a vydlabanou cestou pod skalním převisem se objevují první paparazzi a fotografové a pořizují kýčovité obrázky. Možná se vyčasí a pak to bude i paráda. Není ale čas na kochání a musí se dál (dokumentační foto 04 a 05). Mezi zákrutem silnice je malá zkracovačka. Ďábelské korýtko. Samý kámen, kořen a to všechno je v příkrém srázu napatlaný tunami hrnčířské hlíny. Ani s RedBulem by se to nedalo zdolat.
12:30  -  32. kilometr a první mezičas v Bad Goisernu. Mám asi 30 minut fóra. Jinak mě pořadatel pošle do sprchy. Následuje asi 20km dlouhý přejezd mírnou zvlněnou rovinkou kolem Hallstattského jezera na druhou půlku závodu. Šetřím síly.
13:22  -  Obertraun - jedna ze sedmi občerstvovaček. Dokonce tu nabízejí i teplý čaj a RedBul. To svinstvo normálně nepiju, ale tady to zkouším. Nepomůže. Zázraky se nedějí.  Ale čaj je výborný.
13:37  -  Hallstatt - je asi v polovině závodu a vyznačuje se stoupáním po klikatém chodníku s 12ti zákrutami s převýšením 325 metrů na vzdálenosti 1,4 km. Tlačím, šetřím energii. Na prvním zákrutu už asi hodinu a půl čeká Jirka. To je náskok, který má přede mnou Jarda. Na chvíli hrdinsky nasedám na kolo a Jirka exponuje pár snímků. Pak zase sesedám. Na devátém zákrutu na chvíli zastavuji a fotím Hallstatt z ptačí perspektivy (dokumentační foto 06 a 07).
14:14  -  nahoře zjišťuju, že jsem si dole na devátém zákrutu nechal brýle. Vrazím kolo nějaké paní (mluví česky) a vracím se. Ztrácím čas a drahocenné výškové metry. Karamba. Na deváté zákrutě popadnu brýle a vracím se. Získávám zpět drahocenné metry a ztrácím čas a energii. Cestou potkávám mnoho tázavých pohledů : „Kde máš kolo?“.  Odpovídám posunkem a jednoslabičnou větou : „Up“.
14:40  -  srdečně děkuji té dobré duši a omlouvám se za to, že jsem ji tak bezprostředně vrazil kolo do ruky na hlídání. Prý je na to zvyklá. Ten její ještě nedorazil. Ujíždím asi 40 metrů a znova tlačím, je tu 25ti%ní stoupání. Ke šplhu už zbývá pouhých 75%. Tohle může jet jenom magor. Jednoho takového roztláčím. Následují nekonečné kilometry stoupání. Přestože neprší a svítí slunce, z rukávů mi kape. Přímo teče. Pokouším se tomu přijít na kloub. Mám na to dost času, do cíle je to ještě 60 km. Nejméně. To se nejspíše mísí pot a kondenzované teplo. Nemám chuť se do zimy svlékat. Počasí se umoudřilo a obloha se místy i umodřila.
16:20 - na 70. kilometru na kótě 1507m se to láme. Nejvyšší bod A, B a C trasy. Hurá do cíle. Až na nějaké drobné výjezdy je to skoro v pohodě. Následuje další zběsilý sjezd. Sjezdy na šotolině jsou pro někoho pěkně nebezpečné. Kdo se udrží ve vyjeté stopě, ten je v pohodě. Kdo ne, tak riskuje, že ho potrefí „axiom valivého odporu“.
16:51  -  začíná parádní dlouhý sjezd ke Gousauskému jezeru. Naproti nám jsou štíty horského hřebenu, který vybíhá na západ od Dachsteinu. Paráda. Dole městečko Gosau. Paráda. Do toho všeho svítí sluníčko. Paráda.
17:20 - poslední časový limit. Mám cca 70 minut fóra. Paráda. Ještě 32km. To už paráda není. Ještě jedno dlouhé stoupání a pak snad už jen a jen dolů. Na výjezdu z Gosau u nějakého odlehlého stavení mě předjíždí malý klučina na nějaké plečce. Plečka dělá hrozný rámus. Okamžitě jsem pochopil situaci a dělám, jako že s ním závodím. Moc ale předstírat nemusím a moc do toho neschází. Klučina sklízí od přihlížejících fandících diváků obrovský aplaus. Já si musím na svých 5 vteřin slávy ještě pár hodin počkat. 
19:10  -  jsem na pokraji sil a Bad Goisernu. Občas je nutné si jednotvárnou cestu něčím zpestřit. Na asfaltu mezi domy a trpělivými, už několik hodin nadšeně fandícími diváky, zahálí z nějakých prkýnek sbitý malý skokánek. Sbírám veškerou sílu, co nejvíce se rozjíždím a snažím se trefit na prkýnko. Všechno se daří a také sklízím aplaus. Pár metrů před cílem zase jedna zlomyslnost. Už podruhé nás trať vede na úroveň řeky na nesjízdnou blátivou pěšinku a naprosto zbytečný krátký výjezd. Fňukám a gestikuluji, že už nechci. I když mým posunkům rozumí, na křesílkách pohodlně sedící jury je neoblomná.
19:27 -  CÍL. Hromada lidí a bezbřehé nadšení z každého kdo upachtěný dorazil. Ti co to zvládli do cíle kolem osmi hodin a méně, jsou fakt dobří a sklízí ovace a ovoce své předchozí přípravy. Kdo to odfláknul a coural se, zejména deset a více hodin, ten si právem zaslouží titul „Hrdý Budžes“ (hrdý buď žes vytrval).  Chvíle pro občerstvení. Z plata se snažím vyjíst poslední zbytky salámů, tvrdého síra a kyselých okurčiček. Nedaří se. Přinášejí další. Hurá do kempu (dokumentační foto 08 a 09).
20:00  -  před sprchama je jakási děžurnaja, která nás rozřazuje. Špindíře do levé sprchy, ostatní doprava. Ve sprše opět vidím rudě. Je tam spousta vyplaveného písku, zablácené dresy k vymáchání a bajker na pravém boku od shora dolů kompletně sedřený z kůže. Asi podcenil axiom valivého odporu povalujícího se bajkera. Jinak by si dal větší pozor. Po odchodu ze sprchy je každý bajker pochválen děžurnou obdivuhodným uznáním. Dovnitř gulag, ven navoněnej frajer, co to dal.
23:00  -  Tombola. Odehrává se v nabitém stanu pro cca 2000 lidí. Vře a řve to tady jako v Mnichově na Octoberfestu. Pivem, jídlem a všeobecným veselím. Vyhlašování výsledků už bylo. Tihle Sasové se prostě ve společnosti umí bavit. Hulákám Jirkovi do ucha, že nemá smysl čekat na tombolu. Z pódia to celý večer haleká nějakou divnou řečí, asi němčina, nebo co. A výjimkou není ani  losovačka. Říkám mu, že kdyby hlásili naše jména, tak jejich germanismům ve výslovnosti stejně nebudeme rozumět.
Noc :  v uších mi zní neustále dokola dvě základní slova, která byla po celou dobu závodu pro úspěšnou komunikaci mezi závodníky a fandícími diváky nezbytná. To jsou slova „dupa“ a „supa“. Při vyslovení slova „dupa“ lze postřehnout nenápadný pokus o tzv. spolknutí koncového „a“. Odhaduji, že české synonymum je cyklistické slengové slovo „dávejdávej“ (nebo též povzbuzení dupej, makej a neflákej se). Zpravidla odpovídám „dupu, dupu“. „Supa“ je pak patrně chabý pokus o vyslovení našeho super. Zde je však absence koncového „er“ naprosto zřetelná.  Tyto dvě slova nás provázely za každým rohem, všude kde stály davy diváků, napříč všemi věkovými skupinami, všemi výškovými pásmy a i sexuální orientací. Ostatní komunikace byla nedůležitá.  Konečně klid a spravedlivý spánek.
POST SCRIPTUM: Do Rakous k Hallstattu musím znovu. Složit reparát z klikatého výjezdu a 325 metrového převýšení na jeden zátah. Může za to cizí a neznámou řečí vyhlašovaná tombola. Vyhrál jsem totiž svých 5 vteřin slávy na pódiu při předávání voucheru na 3denní pobyt ve sportovním areálu v Obertraunu. A stoupání? Dám to nebo to nedám? Toť otázka (dokumentační foto 10).

Doporučená literatura:
https://www.youtube.com/watch?v=jrzpy0-usTI
https://www.youtube.com/watch?v=suz7eSVH58Q  (přeskočte reklamu)
https://www.youtube.com/watch?v=Ev25Nw16HeM