Karlštejn Tour – setkání s olympionikem

Přesně týden, po velkém rakouském tažení, se 22.7.2017 jel celkem pohodový závod s nádhernou tratí a názvem Karlštejn Tour. Stejně jako mé loňské angažmá na této trati, které se odehrálo jen týden po zátěžovém testu na dlouhých kilometrech kopřivnického drobečka, tak letos tomu předcházel téměř stejný výdej morálních i fyzických sil a odhodlání.  Když už o tom je řeč, možná za povšimnutí bude porovnání těchto dvou ne zrovna skromných tratí.

Parametry Kopřivnického Drtiče se standardně pohybují na 130ti km s převýšením 3300 metrů a zpravidla se trasa každý druhý rok mění. Salzkammergut Trophy se jezdí na stejné trase s délkou necelých 120ti km a s převýšením 3800 metrů. Drtič mohu jet jak dlouho potřebuji a jak se mi to podaří a vždycky dostanu medajli. Na Salzkamru mě čekají přísná pravidla, nemožnost zkrácení trasy, časové limity a větší riziko sněhových přeháněk. Drtič je bajková záležitost pro ryzí nadšence a hobíky a drsný terén versus zpevněné cesty je tak půl na půl. Salzkammer je prestižní událost, jejíž věhlas přesahuje hranice Evropy, a na kterou se sjíždějí profíci i zapálení amatéři i z české kotliny. Drtič vás vyjde na pár stovek, na Salzkammer musíte sáhnout hluboko do kapsy. Na Drtiči je asi 5x více závodníků než diváků, na Salzkamru  je to opačně. A tak by se to dalo srovnávat dál a dál.

Co z toho plyne pro mé úvahy? Minimálně dva výstupy. S přihlédnutím na to, že Drtiče jsem jel dvakráte po sobě z toho převážnou část v dešti a pokaždé jsem ostrouhal brzdové destičky až na kov, tak Drtiče považuji za náročnější záležitost než celodenní projížďku pod alpskými velikány. A druhý výstup je ten, že jet pouhých sedm dní po tak náročném závodě, jako byl i ten letošní rakouský, se nutně musí projevit na výsledku. Takže na letošním Karlštejn Tour  mi to opravdu fakt nechtělo jet. Prvních pár kilometrů bylo jako mít kocovinu v celém těle a podle toho vypadal i výsledek.

Občas se na startu závodu objeví i nějaká známá sportovní osobnost. Na letošní Tour to byl asi už potřetí Ondřej Synek, skifař, sběratel drahých kovů a sportovního ocenění po celém světě.    A s ním jsem chtěl prohodit pár slov. Ne že bych se při vyslovení jeho jména třásl jako nějaká fanynka na koncertu populárního zpěváka. Ale jistý důvod jsem měl. Ondřej byl nepřehlédnutelný, a možná ani kdyby byl v hustém davu. Jeho dva výškové metry tlačili svoje kolo mým směrem zcela osamocen a nestíhán podpisu chtivými příznivci. Věhlas jeho veslařského formátu byl oblečen do sepraného původně modrého trička s velkým „S“, es jako superman. Ale v jeho skromnosti to byla nejspíše recese a to ES spíše znamenalo jako Synek. „Ahoj Ondřeji“ začal jsem naprosto běžný rozhovor a on to zcela normálně vzal. Náš rozhovor netrval snad ani jednu minutu. Po mém dotazu jak se vede jeho otci, se kterým jsem se na základce učil kouřit a naše pokusy byly předlohou pro jistý povídkový titul, jsem se dozvěděl, že můj bývalý spolužák se už dva roky na nás dívá z pater nejvyšších. Na takovou zprávu jsem nebyl dost připravený a tak skončil i náš dopředu nepřipravený rozhovor. Příště to musím vylepšit.

No a Karlštejn Tour? Tradičně dobrá značka. Tratí, organizací, závodem a tak, prostě vším. Už konečně bych si ho rád někdy zajel a byl ve formě. Ha, ha, ha …..  ha.