Jičínská 50 podruhé

Tak jako dobrý letec prý zalétá i na dveřích, tak dobrý blogger by měl být schopen z jakékoliv akce a z mateřského jazyka vždy vydupat několik dokumentovatelných poznatků a fotogenických zážitků. Překážek v tomto procesu je vždy několik. Předně je to vnímání zajímavých situací, schopnost si je zapamatovat, neopisovat a neopakovat se (nelhat a nekrást je samozřejmostí). Jakkoliv se závodník či účastník na akci těší, posbírat témata a realizovat vlastní reportáž je úloha už pak zcela jiná.   
Letošní první start sezony byl 27. května opět zasazen do příjemných terénů krajiny mezi Jičínem a Lomnicí nad Popelkou. Po předchozí svědomité přípravě a neodfláknutých tréninků jsem se na start postavil s mým parťákem a s vědomím, že to dneska bude frčet. K tomu nám mělo dopomáhat (nikoliv výběr všech svatých) výborné počasí, znalost terénu (pokud si ho člověk mohl od minulého závodu pamatovat) a vědomí, že v cíli na nás někdo čeká. Oním spolehlivým, trpělivým a samostatným čekatelem byl parťákův syn Filip, kterého po více jak tříhodinové absenci rodičovského dozoru při životě udržovalo štědré kapesné a konzumace energetických doplňků stravy, tj. zmrzlin, různých pochutin a sladkých limonád. Z určitého úhlu pohledu to byl možná dobrý výchovný tah jak človíčka v před adolescentním věku nechat nasát přemíru neužitečného cukru, v druhé řadě pak tu správnou sportovní atmosféru kypící všude kolem. Na druhou stranu měli možná oba štěstí v tom, že se závodů nezúčastňují „svědomití“ a „starostliví“ suchaři z Barnevernetu případně českého OSPODu. Po nekonečných třech hodinách a 18 minutách se vyprahlý Filip dočkal mého příjezdu a o několik minut později i příjezdu svého otce s nataženou rukou a s frekventovaně používanou hláškou našich mladých let „došly, nový pošli“. 
Vedle příjemných zážitků z trati a uspokojení z návratu do cíle ve zdraví je poměřování výsledků a dosažených časů, alespoň pro většinu zapálených sportovců, vůbec jedním z nejdůležitějších ukazatelů uspokojení vlastního ega. Po pravdě řečeno obě tyto mé identity, tedy jak zapálený sportovec, tak i ego, utrpěli poznáním, že lepší už to nebude. Po již deklarované nezanedbané sportovní přípravě a můj o 10 minut horší čas na mne zanechaly dosti neuspokojivý dojem. O to se postarala trať pouhých 50 km dlouhá s převýšením 1120 metrů. Taková normální klasika. Optikou geologů a jejich jazykem vyjádřeno - ten svrchní karbon na křídě už prostě nic moc nevydrží.