Vysočina Arena Tour – poslední tanec sezóny

Stejně jako před rokem, tak i letos si u mě tento poslední závod v sezoně získal ocenění podtitulku ‚poslední tanec sezony‘, neboť letos to bylo opravdu výstižné. První pochvala letošku patří v prvé řadě počasí, které obdivuhodně vydrželo na téměř letních teplotách již od Oderské mlýnice. Tam jsem rovněž nešetřil uznáním, jak to pořadatelé dobře naplánovali. Další uznání patří mé stoupající výkonnostní formě, když jsem na suché a rychlé trati dosáhl pravděpodobně dost nereálného časového výsledku.  Jako kdybych za to mohl. Pravda je, že jsem pro tentokráte namixoval podpůrné doplňky stravy takovým způsobem, že to nemělo dohru na odlehlých místech jako onehdy na Zadově.

Stopa samotného závodu v klasické délce a převýšení nenese nějaké zvláštní momenty, tedy až na ty, o kterých se chci zmínit. V prvé řadě start z prostoru světově známého areálu biatlonových a bajkových soutěží je obdařen podstatnou terénní jedinečností. Ani ne tak ve smyslu technicky náročné tratě, ale spíše dosti nepříjemnými výjezdy a následnými sjezdy. Tento profil hned na začátku závodu rozředil startovní pole, takže nájezd necelých devíti stovek závodníků do volné krajiny byl již záležitostí pohodové projížďky.

Ovšem ne tak docela. I když jsem přípravu na tento závod neponechal náhodě a téměř celou trať jsem si projel asi tři dny předtím, technicky náročnější místa jsem přeci jenom nevypiloval k oboustranné spokojenosti, tedy spokojenosti mé i plynulé jízdy.  Navíc drobné odchylky od předem projeté trasy mě vždycky něčím překvapily.

Asi ve dvou třetinách tratě jsem si začal užívat osamocené jízdy. A proč by také ne. 60% soupeřů už bylo přede mnou a pár vyčerpaných opozdilců jsem celkem bez nesnází nechával za sebou.  Projel jsem druhou občerstvovačkou v Odranci, jen vůně domova, pár krav a koní. Hned za občerstvovačkou se přese mě převalila skupinka jezdců, na kolech podotýkám, a po ní další a další. Jak je to možný! ! !  Až doteď jsem se cítil jako šampion, nikdo na mě neměl a najednou takový příval. Sebevědomí to zrovna dvakrát nepřidávalo. Chvíli mi trvalo, než jsem zjistil, o co jde. V Odranci se totiž připojovala céčková trasa, žluťáci, podle barvy startovních čísel. Pravidelní a vytrvalí čtenáři tohoto občasníku znají můj postoj k této odrůdě závodníků, viz např. reportáž Karlštejn Tour. Ale že by mě měli předjíždět v takovém počtu, to mě doslova míchalo. Ale jen do té chvíle, než jsem si uvědomil, že jsem schytal čelo startovního pole trasy „C“, která startovala hodinu po nás. A tak se přese mě valil nabuzený testosteron kus za kusem, sem tam nějaký estrogen, a já jsem konečně měl malé škodolibé zadostiučinění, že jim mohu oplatit překážkovou dráhu. A zatímco moje kolo poskakovalo na infrastruktuře lesa, tedy na kořenitém úseku cesty, jako patka šicího stroje na švech nepoddajné džínoviny, sem tam přetržená spodní nit, ambiciózní anabolika céčkařů přejížděli tento úsek s neobyčejnou lehkostí, graciézností a šarmem (vlastní superlativ jsem nevymyslel). A takto osamocen a hluboko ponořen ve žlutém poli to pokračovalo až do cíle.

Závěrečné finále a tříkilometrový úsek tratě před cílem, byl stejně jako vloni, obdařen prudkými výjezdy, zrádnými sjezdy, serpentýnami a zákruty všeho druhu, to aby to bajkeři neměli zase až tak jednoduché. I zde měly navrch céčkaři, kteří zahušťovali ten brakický roztok modrožlutého proudu. Céčkaři, kteří se na 30ti kilometrové trase nestačili do cíle ani zahřát, to nandávali nám béčkařům, kteří mleli z posledního.

Maroš se tentokráte kousnul a dojel pár minut po mě.  Porval se v závěru s naprostým vyčerpáním a před dojezdem si musel dát chvilkovou pauzu. U mne se časomíra zastavila na 2:29. Ale nejspíš se časoměřičům porouchaly přesýpací hodiny. Na padesátce a dvanácti stech metrech převýšení jsem totiž pod 3 hodiny nikdy nešel.

Na úsvitu třetího dne Vysočinu zasypal sníh. Sezóna a babí léto skončilo.

V. Markvart