Oderská Mlýnice

Oderská Mlýnice 24. září 2016 - tu mám rád

Návrat do prostoru Spálovského mlýna pod Oderské vrchy byl po 3 letech velkolepý hned v několika ohledech. Tím prvním ukazatelem pro jedinečnost návratu a měřítkem spokojeného cyklisty bylo parádní podzimní počasí a nebývale teplé ráno. Tradičně, ihned po příjezdu, se mě zmocnila pravá závodnická nervozita, jako obyčejně pramenící z nejistoty, jak to zase dopadne. Maroš, jako téměř obvykle, měl zase starosti, kterak vyladit svůj stroj k vyšším výkonům pomocí nového řetězu, což jsem předem označil jako nápad s nejistým výsledkem. Ale to předbíhám. Po každém příjezdu na závod je vždycky hafo času. Nejprve cesta tam a zpět k registraci, tj. vyzvednutí startovního čísla a hromady zbytečných tiskovin a letáků, z nich nejcennější a nejužitečnější je igelitová taška, ve které se ten informační balast přenáší zpět k autu a ke kolům. V lepším případě si přihlášený závodník od registrace odnese i jedno tričko vztahující se k závodu, v horším případě se mu nelíbí barva nebo design.

Po návratu ke kolům je stále dost času. Procházka k registraci a zpět je, v případě Spálovského Mlýna, záležitostí nejméně na 20 minut. A to vzhledem na vzdálenost parkovacích ploch. Když je všechno nachystáno, závodníci převlečeni do závodního, kola vybavena startovním číslem, tachometrem, naplněným bidonem, kapsy dresu napěchované povolenými podpůrnými prostředky, je čas na rozjížďku. Tedy v případě, že neřešíte kompatibilitu natažené kazety s novým řetězem. Zde se tedy můj a Marošův postoj k následující přípravě na závod zásadně rozešel.  Já jsem využil posledních minut před startem k rozjížďce a přípravě organismu a Maroš svým kolem zaměstnával pár minut před startem profesionální servismeny. Marně a zbytečně.

Další velkolepá okolnost startu na letošní Oderské Mlýnici byl fakt, že jsem snad poprvé měl příležitost startovat, podle startovního čísla, už v předposledním bloku, na rozdíl od všech jiných startů v bloku posledním. Ale nedopatřením jsem se opět ocitnul tam jako vždy a obvykle. V praxi to pak znamenalo zbytečnou energetickou ztrátu při dotažení na výkonnostní pozici a také ztrátu několika míst v pořadí. Maroš startoval v nepřehledném davu o několik míst přede mnou. Zjistil jsem to už na čtvrtém kilometru, když jsem míjel jeho odstavený stroj v poloze dále již nepojízdného zařízení. Při nájezdu do druhého kola mne Maroš sledoval už jen z pozice fotografujícího diváka.

Nájezd do druhého kola je na Oderské Mlýnici vždy ve stylu velkého očekávání a adrenalinového zážitku. Druhé kolo začíná prvním mezičasem. Mezi první a druhou časomírou je očekávaná, obávaná, ale velkolepá Oderská Mlýnice, trať s deseti až patnácti procentním stoupáním, které dalo závodu i svoje jméno. Na tomto úseku je vždy shromážděno nebývale velké množství fandících diváků vybavených běžnými ale i vlastními hlučícími nástroji. Letošním hitem byly mohutné kravské zvonce a plechové bedny naplněné všelijakým řinčícím harampádím. Z takového diváckého nadšení a podpory byla jediná cesta, a to vyšponovat se k maximálnímu úniku do světa blahodárného ticha, kde je slyšet jenom svištění plášťů kol a plíce ryvné nádechy. A pokud bajker stoupání a lomoz ohlušujících povzbuzovadel přežil, pak i výdechy. Letošní divácká podpora byla opravdu velmi mohutná, jako střižená podle poslední módy okoukané na blíže nejmenované francouzské silniční hitparádě. Nemalým zážitkem pro závodníky byla i mnohdy neprůjezdná cesta, tj. diváci při svém povzbuzování nechali pro závodníky jen velmi malý prostor pro vlastní průjezd do kýžených relativních rovin oderské krajiny. Inu, je to přeci jenom kontaktní sport, hlavně při hromadných karambolech. Tato necelé dva kilometry dlouhá ulička nadšení a slávy končí cca po překonání 180ti výškových metrů nekompromisního stoupání na druhém mezičase.

Oblíbenou činností po dokončení závodu bývá studování dosažených výsledků. Do vyhlášení zpravidla plonkové tomboly zbývá mnoho času a tak se dosažené výsledky dají studovat z mnoha pohledů a mnoho dnů poté. A v případě Oderské mlýnice je to i několik let, neboť tento kousek jsem v týmu absolvoval již po čtvrté.  Pro vlastní uspokojení by možná stačilo konstatovat, že jsem od mezičasu poprvé přestal na své soupeře ztrácet, ale naopak získávat. Ale uznejte, dojet hodinu a osm minut se ztrátou na olympijského vítěze z Londýna není zrovna dvakrát uspokojující.

Václav Markvart