Karlštejn Tour

Praha - Karlštejn Tour – jiným pohledem

Přesně týden poté, co ze mě Beskydy vysály téměř všechnu energii, jsem se vrátil na místo činu, na chuchelské dostihové závodiště, kde se 23.7. jel půlmaraton s přívlastkem Karlštejn. Slovy navrácení na místo činu naznačuji, že tento závůdek, který je v porovnání s Drtičem taková hračková záležitost, jsem jel poprvé před sedmi roky téměř na začátku své závodní kariéry. Po sedmi letech se mi z internetu podařilo vydolovat tehdejší výsledky, takže jsem mohl porovnávat, co se za ty roky změnilo. Tak tedy minimálně to, že z pohledu zpravodajského jsem ještě nepsal reportáže, takže jediné na co si z té doby pamatuju, byla taková drobná ostuda. Tehdá jsem jel na vypůjčeném kole. Byla to paráda, jelo to skoro samo, připadal jsem si jako rychlík a tak se přihodilo, že když přede mnou nikdo nejel, sjel jsem neúmyslně ze značené cesty a za mnou dobrá dvacítka jezdců. Než se ti zkušenější zorientovali, uběhlo při hledání návratové cesty dobrých pár minut a tím i ztráta pořadí. V cíli jsem pak inkognito poslouchal nelichotivé poznámky na nějakého magora, co je zavedl na zcestí. Krčil jsem se, aby mě nikdo neodhalil.

Takže týden poté, ani nikdy předtím, ani nikdy v budoucnu Karlštejn Tour nebude mít nic společného s Karlštejnem. To jen takový název, aby byl závod atraktivnější. Závod se vyhne Karlštejnu v poměrně velké vzdálenosti a jen údolí Karlíku, kterým se závod prožene, připomene, že se jede poblíž. No řekněte, jak by znělo Mořina Tour. To už by byl každý hotový, jen by si to přečetl. Ovšem v blízkosti Mořiny jsou vyhlášené zatopené lomy. Tak což třeba název Amerika Tour, to by taky táhlo.

Trasu závodu jsem si částečně projel už dva týdny před startem, to jen abych si trošku připomněl dávné časy. Okolní krajina nabízí atraktivní bajkerské terény i odpočinkové pasáže bez náročného nasazení. Počasí také vyšlo (sláva) a tak závod sliboval bezproblémový průběh.  Začátek závodu byl pro mě velikou zkouškou morálky. Překonat stále trvající únavu z minulé akce nebylo snadné a v poměru cca 1:200 ve prospěch předjíždějících jsem prvního překonal teprve někde na 5. kilometru. Svojí výkonnostní sterilitu jsem pak odhodil a začalo mě to bavit teprve až po cca 12. km jízdy. Dlouhé zahřívání. Místopisně charakterizovat trasu by bylo dost obtížné a neurčité, neboť trať se osídleným místům vcelku důsledně vyhýbala. Samotnými výrazy „nad Radotínem“, „nad Černošicemi“, „pod Vonoklasy“, „nad Vonoklasy“, „před pikolou“, „za pikolou, „pod Třebotovem“, „kolem Kosoře“ asi mnohému čtenářovi představivost nevybudí. Trošku výrazněji však zapůsobí Mořinka, kde byla občerstvovačka a pak ještě kousek Třebotova, kde se rovněž občerstvovalo stylem čas jsou peníze. To se bidony ze sudu plní stylem „sink and go“ (potop a jeď). To že jsou zaprášené, ale čistě, bahno žádné,  na to nikdo nehleděl. Jen byly pak celý oblepený.

Trošku zábavy se objevilo teprve na sjezdu od Vonoklas. Ten sjezd znám ještě z doby, kdy jsem o nějakých závodech neměl ani trochu páry. V neširokém údolíčku o svoje místo na mapě soupeří hluboká rokle, kamenný rigol, původně snad úvozová cesta, vyvýšený břeh s vyšlapanou cestičkou vhodnou jen pro bajkery s dobrým smyslem pro mentální i fyzickou rovnováhu a tím vším se vinul víceméně sjízdný trail. Při průjezdu touto pasáží se v inkriminovaných místech ocitlo několik zkoprnělých turistů, nevěřícně zírajících na ten příval bláznů a neodvažujíc se ani pohnout. Už dopředu jsem spoléhal se na to, že až to přijde, že adrenalin správně zatemní rozum a zbystří smysly. A jak jsem doufal, tak se také stalo. Najednou tu byl konec tohoto čertovského korýtka, pár metrů odlehčeně údolím Karlíku a hurá do kopce na Mořinku.

Zhruba na 32. km nad Vonoklasy se spojil „béčkový“ modrý proud se žluťákama (modrá a žlutá startovní čísla).  Žluťáci, to je něco, jak jen to napsat a neurazit, něco jako koukol v obilí. Žluťáci jsou „céčková“ zkrácená trasa pro bajkery, kteří to teprve zkoušejí. Nutno dodat, že tentokráte to „céčkaři“ měli opravdu docela těžký. Když se střetne modrý proud nabuzených ambiciózních „béčkařů“ se žlutým proudem vyčerpaných „céčkařů“, tak je vždy o nějaké povyražení postaráno, protože to nutně zahustí dopravu jako na D1 v místech prováděných oprav. Nerad bych se rouhal. Vždyť mnozí „céčkaři“, kteří dojíždí do cíle na předních místech, jsou určitě lepší než někteří „béčkaři“ na chvostu svého startovního pole. Céčkaři představují živoucí funkční překážky, které se pohybují, mění strategii, zastavují se, případně padají a kolem nichž se pak následně vytvoří chumel, neboť „céčkaři“ jsou především opravdu jen hobíci, kteří drží více při sobě. Ta dotyčná cyklistka, jak jsem si posléze všimnul, byla pečlivě ošetřena a v cíli snad už v pořádku.

Předjíždět koukol dává navíc falešný pocit, že jste dobří, ale ve skutečnosti třeba ani nejste. Když už máte koukolu plný pole, tak jsou někdy vaše reakce nepřiměřené. Jako na výjezdu z Třebotova. Jel koukol a syn pod bedlivým střehem o jeho bezpečnost a jistojistě i jeho prvotní sportovní výkon. Vlevo moje stopa volná, jen poměrně masivní trs snadno identifikovatelných kopřiv. Špatný úsudek a pal nepal hurá do toho. Ovšem nepamětliv odkazu knížete Svatopluka (legenda o třech prutech), trs nebyl tak poddajný jak se na první pohled zdálo a opravdu velmi velmi málo stačilo, aby všichni tři koukolové šli k zemi. Odtud platí ponaučení: nepředjíždějte koukola, když sami jste koukol. Tomu pánovi se za způsobený šok opravdu omlouvám.

Asi tak 2 km před cílem na sjezdu okrajem Radotína chodník v délce 800 metrů samý schod. Zpočátku jsem si na můj spravovaný zavařovaný rám netroufal, ale pokořen s každým další předjíždějícím odvážlivcem jsem do toho na nižších stupních schodů šel také. Závěr závodu pak bylo velkolepé kolečko na klusácké oválné dráze. Kdo jel na vnitřním oblouku prohloupil, tam neujetý štěrk. Střed či vnější tah oválem byl v posledním tažení správnou volbou.

Bilancování po sedmi letech je ve slovním hodnocení následující: nevím, jestli je to pro mě dobré nebo špatné. Trať snad hodně podobná 53km a 1150 převýšení. Na béčkové trase téměř stejně, tj. 750 startujících letos i v roce 2009. Celkové pořadí 537. a 616. by mohlo znamenat, že dobrý, ale také by to mohlo znamenat, že tehdy byli bajkeři o dost pomalejší. Letos 14. z 28. Tehdy 39. z 51. To jsem byl ještě mladý chlapec v nižší kategorii. Letos čas 3:13 s velmi vláčným začátkem, před lety 3:18 dost možná s několikaminutovým blouděním. Tak nevím. Po sedmi letech mého závodění a tréninků asi nic moc.