Vysočina Arena Tour – 3.10.2015

Poslední tanec sezony u Nového města na Moravě mě přitahoval jako žádný jiný závod. Tedy kromě legendárního Drtiče. Aréna na Vysočině má sama o sobě skvělý věhlas a i v lidech se skromnými sympatiemi k MTB cyklo sportu nebo ve vyznavačích bílé stopy zanechává jisté povědomí. A stejně tak i v mém případě. S takovým naladěním a zvědavostí jsme Maroš a já dorazili na parkoviště do prostoru sportovního areálu. Počasí vcelku neutrální, tj. ani zima ani rak. Předchozí hydrologické podmínky po vysušeném létu slibovaly suchou trať a tak se na první pohled zdálo, že dobrým sportovním výsledkům nebude nic bránit.

Abych nahodilému konzumentu trošku připodobnil tuto sportovní arénu, kde se vcelku již pravidelně odehrávají nejrůznější světové poháry a soutěže uvedených sportů. Takže, na place je obrovská betonová tribuna dominující cílové rovince s přilehlým prostranstvím, které je pro závody KPŽ téměř nezbytností, neboť tato plocha je korzem před závodem, během i po něm. Ale hlavně je velkým tržištěm napěchovaným všemožnými stánky se sportovním zbožím, občerstvením, tribunou pro vyhlášení vítězů a dalším zázemím pro pořadatele. Takové malé turecké ležení na jeden den. Okolo této centrální části je velkoryse pojatá spleť cest s různým povrchem, tj. asfalt, šotolina nebo jen normálně zpevněná zem a v přilehlém lesíku je pak další propletenec lesních cest a singlíků. To všechno pak nahodile stoupá a klesá, takže na střídačku cyklista nebo běžkař funí co mu plíce stačí a jindy má co dělat aby ubrzdil nebo nedostal smyk. Takto zamotané komunikační tepny pak byly opatřeny spoustou zábran a mlíka, tj. lidové označení pro materiál hospodářských přebytků mlékárenského obalového průmyslu, někdy též méně známého a používaného jako páska. Takže zatímco mlíko bylo instalováno převážně na lesních cestách, zábrany a zátarasy na ostatních komunikacích byly jakoby chaoticky porovnané podél cest. V tu dobu, kdy jsem toto obří „dopravní hřiště“ viděl poprvé, ještě nebylo zcela zřejmé, zač toho bude loket.

Vlastní start a průběh celého závodu byl výjimečný snad pouze tím že, alespoň pro mě, to byla parádní projížďka. Žádné technické nástrahy, žádné blátíčko nebo kaluže, jednoduše paráda. Na takových to tratích mám vždycky dobré výsledky. Ti co zpravidla vyhrávají, nemohou překonat určité fyziologické zákonitosti, a ti, co zpravidla prohrávají, nemají v cestě žádné záludnosti. A tak se časový rozdíl mezi prvními a středně posledními udržuje v rozumné míře. Trať byla dobře značená, pokud jde o kilometráž, takže to co ukazoval můj tachometr, to bylo i na cedulkách inzerujících ujetou vzdálenost s rozptylem +/- 200 metrů.

Příjezd do prostoru arény byl tak trošku překvapením. Ačkoliv vítězný oblouk, tedy nafukovací poutač s cílovou páskou, byl vzdálený jen pár desítek metrů a přímá viditelnost byla nepopíratelná, na cestě se objevil poslední kilometrovník s údajem 47. V tu chvíli mi bylo jasné, že se budeme proplétat po serpentýnách, sjezdech a výšlapech ještě další dlouhé 3 km a několik mnoho vydřených nastoupaných metrů, což bylo dost neradostné, ale na druhou stranu jsem v tom nebyl sám. A jak jsme tam tak bojovali sami se sebou, nahoru a dolů, vlevo vpravo a jen díky důmyslně rozmístěným zábranám jsme se navzájem nekřížili, najednou se k jedné mladičké závodníci přede mnou  přitočil nejspíše její kouč a ze svého bicyklu ji sportovně a laskavě povzbuzoval. A na spodní serpentýně zase, a za zatáčkou zase, bral to zkratkami, filištín. No, když už se zdálo, že je nadobro pryč, přišlo mi, že by bylo vhodné toho chlápka zastoupit a dívčinu, která evidentně mlela z posledního, trošku povzbudit. Mírným hlasem, aby vysílená nespadla na zem, jsem prohodil, že prý ji mám také podpořit. Lhal jsem samozřejmě. A tak jsem ji povzbudil a jak jinak než trošku, ale opravdu jen trošku vojenským drilem. „Makej. Šlápni do toho. Neflákej se“. Za další zatáčkou tu byl zase, kouč, a tak jsem mu to raději přenechal a rychle zmizel.

Znenadání se objevil reálně tak 100 metrů vzdálený skutečný cíl. Cestou se v mírném terénku motalo několik vysílenců, které jsem v euforii ve zdařený den připravil o jedno místo v pořadí a sám se obohatil přinejmenším o dobrý pocit. Za cílovou páskou jsem pak na několik okamžiků zahlédl mojí chvilkovou svěřenkyni. Povídám: „Dobrý?“ a ona na to s úsměvem a už ulehčením že: „Dobrý“.  A vo tom to je.