Šumavský MTB maraton – 1.8.2015

Ne každý závod zaujme natolik, aby z něj něco zůstalo v paměťových buňkách zpravodaje a bylo možné napsat reportáž s hlavou a patou tak, aby to alespoň pobavilo byť malou část čtenářů. Jedním z takových závodů, které už příliš nezaujmou, byla např. letošní tradiční Mladá Boleslav. Možná proto, že místo tohoto závodu je v podstatě za humny, že je to zpravidla první závod sezóny, nebo že ten, kdo nebývá spokojen se svými sportovními výkony, chce alespoň poznávat jiné kraje. A nic už na tom nezmění fakt, že jsem dojel do cíle živ a zdráv a dokonce i v pohodě. Případně ani to ne, že jsem své významné jubileum strávil na kole a byl to též první den, kdy jsem v rámci tohoto seriálu vstoupil do vyšší, té konečné věkové kategorie závodníků. Pánové mi snad prominou, tímto dnem jsem se zařadil do jedné skupiny s dědky, kteří se sedmdesátkou na krku dojíždějí do cíle o desítky minut přede mnou.

To Šumavský MTB Maraton, který jsem jel poprvé a jsem se i těšil, ve mně zanechal více hodnotnějších poznatků a zážitků. Z nich třeba jen stručně tyto. Krásná šumavská krajina. Trať kterou jsem kupodivu zvládl bez omezujících jevů a doufám že napříště i bez neopakovatelných zážitků pramenících z gastronomických pokusů.

Jeden ze zážitků hned při rozjížďce měl ve mně snad vyvolat úžas či zbožnou hrdost, že patřím k té velké skupině cyklistických nadšenců pod novodobím sloganem : Co Čech to cyklista. Blíže nejmenovaný avšak významný tým se na projížďce v jednu chvíli zformoval do semknutého tvaru připomínající právě migrující velké opeřence, v němž všichni až devótně následovali toho na špici, toho nepřehlédnutelného a nepředjetelného. Nevím, zda to byl přirozený instinkt, nebo póza pro profesionálního fotografa či pokyn odpovědného PR (public relation) manažera. Faktem je, že tato, na druhý pohled i zajímavá podívaná, ve mně zanechala dojmy spíše negativní.

To mi však nebránilo v tom, abych si trať v úhrnu zažil bez jiné morální úhony. Tedy trať ano, nikoliv entrée na konci závodu. Nejspíš asi jako pomsta za Sudety a za mé úvahy popsané výše. Tedy jak jsem řekl …. průjezd okrajovou částí historického Vimperka byl vcelku zábavný i za vydatného povzbuzování místních obyvatel a skromné neverbální komunikace závodníků, neboť je čekal převážně ve stoupavém terénu návrat na cílový Zadov.

Samotný závěr závodu se mi vůbec ale vůbec nevydařil. Nejprve jsem tak říkajíc podělal nástup do posledních pár desítek metrů před cílem …… a následně i mobilní latrínu.  Zatímco prvé bylo způsobené neznalostí terénu při dojezdu do cíle, druhé bylo výsledkem experimentování s metabolismem a konzumování výživového koktejlu během jízdy. Ten jsem si namíchal předem k posílení sportovního výsledku, případně i mého sebeuvědomění.

Cílová rovinka byla tvořena širokou asfaltovou cestou po které to z kopce parádně frčelo. A protože přede mnou nikdo nejel, neměl jsem kde opisovat a jak zjisti, že se trať téměř na fleku obrací do protisměru do hezkého terénku v lese, kam bylo bezpodmínečně nutné vjet s dobře zařazenými převodovými stupni. Všichni ostatní za mnou byli lépe obeznámení s tím co přijde a pokud neměli problém mě předjet, tak toho bez váhání využívali. Než jsem se konečně zase rozjel, tak se to dobré dvacítce jezdců povedlo. Škoda toho pořadí a sekund v cíli.  

Bez zbytečného posílení čtenářovy představivosti, prameny mého experimentování a následné sebeuvědomování dorazily záhy po projetí cílem a byly záležitostí rychlých kroků a v nenadálé situaci i velké improvizace.  Ale abych nenapínal,  Dobro Došli.