Eleven Bike Maraton Příchovice - 25.7.2015

Na příchovický Eleven Bike Maraton jsme já a Jarda byli opět hostem a ubytováním u našeho bývalého bedniče (ten co se rád umísťuje nejhůře do 3. místa) a týmového kolegy Mirka. Největším očekáváním co a jak se bude dít, mířilo směrem do oblak, tedy na předpověď počasí. Vůbec to nevypadalo slibně. Ba i Norové tvrdošíjně hodinu po hodině setrvávali na svém tvrzení, že právě jen a pouze nad Příchovicemi bude lít jako z konve. Naštěstí na Nory, když ne zákony a zdravý rozum, zafungovalo staré dobré české pořekadlo že: I mistr tesař se někdy utne. A tak se stalo, že nespadla ani kapka a naopak se vyplnila slova a předpověď starousedlíka, že už pršelo, a když, tak to spadne za kopcem.

Příchovický maraton má dvě významná specifika. Mnoho jiných závodů má samozřejmě také své neopakovatelné znaky, ale v Příchovicích je to jaksi nějak více patrné. Jednak počet fandících a fotografujících diváků přepočtených na jednoho závodníka převyšuje běžný průměr a pak je tu profil tratě. Prvních několik kilometrů do kopce má sice kdejaká trať, ale ten závěrečný trhák do cílového prostoru, to je prostě neopakovatelná záležitost. Ostatně nejlépe to vystihuje předchozí první reportáž z roku 2012.

A proto zde jen několik málo detailů na doplnění. Krávy byly. Elektrické ohradníky rovněž. Bláta trošku ubylo a o nové poznatky a drobné příhody také nebyla nouze. Někde mezi 30. a 35. kilometrem moje biologická palivová pumpa přešla na nouzový režim. Na výkon sportovce má v průběhu akce vliv několik faktorů. V mém případě to jsou tradičně křečci, ale tentokráte dorazila jiná, méně bolestivá avšak daleko nebezpečnější civilizační choroba – nouzová tepová frekvence. Zatímco křečím se dá předejít dobrým tréninkem, nepravidelná TF se chová jako magnetická střelka kompasu na severním pólu. Nejlepší prevencí v takovém případě je klid na lůžku z mechu a kapradí a bezmocně přihlížet, jak kolem jeden za druhým projíždějí vaši soupeři. Kardioverze, nebo-li návrat do standardního režimu, se dostavila po ztrátě několika minut při pomalé jízdě nebo ještě hůře při vedení kola. Asi po 10ti kilometrech tohoto flákání to najednou začalo zase pálit a trudné vyhlídky a myšlenky na přítele Pirka byly náhle minulostí. Už bylo na čase. Přede mnou bylo posledních několik kilometrů a hlavně nekonečné zdrcující stoupání do prostoru grande finale. 

Příjezd do cíle byl opět ověnčený vcelku nezájmem přítomných dojezdivších a závěrečným stoupáním vyčerpaných borců. I tak mi zbylo ještě dost kyslíku na to, abych mohl věnovat vysílený pohled Jardovi, který trpělivě čekal na můj příjezd a zachytil jej do svého fotoalba. Jarda jezdí do cíle s tradičně dobrým výsledkem, ale tentokráte jej postihla nemilá příhoda s rozříznutým pláštěm a jeho závod někde v polovině trati skončil. Moje náhradní šestadvacítka by se na jeho dvacetdevítku asi jen těžko porovnala když jsem ho míjel, a kromě toho šlo hlavně o ten poničený plášť a rozdílné průměry kol.

O několik týdnů později. O tom, že zdraví je nadevše se lidé přesvědčí až v okamžiku, kdy není lehkého návratu. Zejména sportovci všech kategorií a zaměření se s tímto objevem setkávají teprve až se šrouby ve vlastních kostech, s dráty v pochroumaných čelistech, nebo v lepším případě na cimprcampr rozbitou cyklistickou přilbou a při přijímání potravy za asistence svých nejbližších. Tímto malým mementem přeju našemu kamarádovi a kolegovi Mirkovi rychlý návrat do běžného civilního života s běžnými civilními starostmi i radostmi.