Úpice – blátivá hydra KPŽ

Ačkoliv by se zdálo, že dva dny po závodě by vzpomínky na sportovní zážitky měly být ještě na slušné úrovni, stav šedé kúry společně s technickým stavem  odstaveného stroje však dávají tušit, že relax bude pravděpodobně delší než obvykle a není radno se psaním reportáže ještě déle otálet, neboť na některé okamžiky je lépe zapomenout. Jinak by se normální cyklista už nemohl na jakoukoliv bajkerskou trať vrátit bez zřejmých obav a tiků v oku.  Že nemluvím jen tak s nadsázkou do bahna (říká se do větru) si může zvídavý čtenář ověřit i v jiné reportáži z tohoto báječného podniku : http://www.kolopro.cz/zacl--a-pry-ze-mame-obdobi-sucha!.htm.

 

Závod v Jestřebích horách se jel den poté, co rosničkám vyšla předpověď a Českem se prohnala avizovaná voda a přívalové lijáky s lokálními bouřkami.  Déšť je pro cyklistu velice nepříjemný sparingpartner. Voda jako taková není zase až tak špatná věc a rčení „co na tobě zmokne to na tobě uschne“ se dá napasovat snad na všechny outdoorové aktivity, ale tvrdit úpickému bajkerovi do očí že „není špatného počasí, ale špatného oblečení“, je více než troufalé. Mimo jiné i proto, že jezdit v neoprenu na kole se ještě nikdo nepokusil. Na vodě je špatné to, co po sobě zanechává na polních a lesních cestách, tj. bezbřehý marast, bahenní laguny a ve sjezdech nebezpečné skluzavky.

 

Nicméně první část závodu se jevila celkem jako cyklistická idylka. Krásná krajina, přijatelné mokro které příjemně zvlhčovalo vzduch a z polooblačné oblohy semotamo i sluníčko. Za polovinou závodu ho to ale přešlo. Kdesi v okolní krajině začali vyvalovat sudy a jejich vzdálené hřmění nevěstilo nic dobrého. Vcelku ale v tu dobu ještě o nic nešlo a téměř vše bylo v normále, marast (sajrajt) na tričku, sajrajt na kalhotách i v ….. obličeji a místo brejlí jenom čmouhy na zornících. Normální cyklistická pohoda.

 

Za polovinou závodu začalo pršet. Přibližně v tu dobu do cíle přijížděli první závodníci, kteří průtrž mračen schytali až za cílovou páskou, zatímco my pravověrní nejhorší slotě jsme si teprve začali užívat. Startovní čísla smýval déšť a ta začala být pro případné fotografy na cestě na krátkou chvíli opět čitelná. Žádní tam však nebyli. Srabi.  Po technické stránce se trať stala mnohem náročnější a kola a cyklistické tretry se nořily do stále větších a větších hloubek. S neustálým přívalem cizorodých látek a abrazivního materiálu zjišťuji, že mi nefunguje přední brzda. Většina sjezdů a výjezdů byla nesjízdná (některé tímto atributem nedisponovaly ani za sucha) a hůře na tom mohl být snad už jen řadový voják Vietkongu, který za monzunu vlekl Indočínou přes kopec rozebranou lafetu na amíka. Ten ale nemusel zacvakávat tretry do pedálů, což bylo zejména u toho levého velmi obtížné a takřka nesplnitelné. Do cíle zbývalo asi 20 km. Při průměrné rychlosti 12km/h to bylo ještě minimálně 1,5 hodiny očistce, i když výsledek byl co do tělesné a duševní hygieny zcela opačný.

 

O pár kilometrů dále zjišťuji další závadu – levý pedál  po velmi pracném předchozím snažení nelze vycvakávat. Po několika marných pokusech a dvou pádech to shledávám společně se sjetými brzdovými destičkami až na kov jako dosti limitující okolnost a představa bezpečné jízdy mě už  definitivně opouští. Zhruba na 10. km vidina cíle činí člověka při překonávání bahenních zátarasů apatickým a rozbředlé valy již nepředstavují žádný estetický ani hygienický problém. Po 4 hodinách a 54 minutách mě v cíli vítá SMS Jardy, který dorazil o téměř hodinu a půl přede mnou. Takovou dobu beze mně se buďto již nudil a nebo se ho zmocnila vážná obava o můj osud.  V prostoru zázemí cíle se netečně na jinak travnaté ploše povalovaly laguny dešťové vody. Když to budu brát z té lepší stránky, tak 96 závodníků, i těch zvučných jmen a nízkých startovních čísel, závod nedokončilo. Docela snadno jsem mezi nimi mohl být i já.

Dobro došli.