Trans Brdy

Poněkud nesmělý začátek letošní sezony pro nás odstartoval na tradičním sezonu zahajovacím poměrně těžkém závodě Trans Brdy. Jarda a já jsme se na tomto závodě pasovali do role předjezdců a vyzkoušeli si postavení vedoucích závodníků. Vyjeli jsme asi o hodinu a půl před vlastním startovním polem a elitním jezdcům jsme ve stíhacím závodě unikali asi 3 hodiny. Pravda, bylo to jen takové šidítko na naše sebevědomí, ale když nic jiného, tak jako tréninková vyjížďka to svůj účel splnilo. Když již hrozilo, že se budeme ekvilibristům na kolech plést na trati, tak jsme své skoro závodní tempo odstavili a počkali si na čelo pelotonu.

 

Zde, asi 15 km před cílem se naše závodní ambice rozdělily. Jarda si jel po svém a já jsem čekal na vhodnou příležitost přimotat se posledním opozdilcům fines jízdy do tratě a pokračoval jsem v technicky náročných pasážích, kterých bylo stále ještě požehnaně. I když počasí nebylo vůbec špatné, na trati bylo z předchozích deštivých dnů dost a dost lepkavých příležitostí, jak na sebe následně při průjezdu pomyslným cílem a poté centrem metropole upozornit. Vzhledem k tomu, že jsem se na start dopravil veřejnou železniční dopravou, nebylo jiného východiska, něž se po vlastní ose dopravit na severní okraj města. Po cca 55 km semizávodního tempa jsem svůj zablácený stroj vedl přes severojižní cyklostezku centrem města a po cca 112ti  kilometrech jsem potupně vytlačil poslední stoupání z údolí metropolitního toku na vyvýšené místo mého obytného hradiště.

 

Tož, za tu dřinu jsme mohli mít první závodní počin za sebou. Alespoň jako trénink to bylo k něčemu dobré. Jen nevěda, co nás bude čekat o pár týdnů později v  Indočíně úpického podkrkonoší, vůbec by bylo bývalo nebylo od věci dávat si takový kolokroužek jako trénink obden (samozřejmě s nadsázkou).