Tour de Ralsko aneb Ralsko Safari tour

Ve skromných domácích podmínkách města Mimoně závod organizovaný místními nadšenci nic neubral na zajímavosti a soutěživost a výkonový rozsah všech startujících zajistil vcelku slušný rozptyl časů prvních a posledních jezdců. I na tak malé startovní pole, které se v Mimoni sešlo a na poměrně lehkou trať, nebyla nouze a zajímavé zážitky a momenty. 

 

Na start se postavilo celých 87 závodníků s nejlepším předsevzetím minimálně závod dokončit. Touto zajímavou a nedoceněnou lokalitou nepohrdli ani borci, kteří do cíle dorazili před outsidery s přehledem o hodinu dříve a protože někdo to roští dělat musí, tak v hojném počtu z bližšího či vzdálenějšího okolí dorazila kromě mé maličkosti i místní chasa v domácích trepkách.  Trať měla jednu zvláštnost. Byla značená sice výraznými šipkami, ale ty se vlivem vzdušné  vlhkosti na spadnutí na několika místech a rozcestí kroutily do roliček, jako když se zárodek motýlu ve svém vývojovém stádiu zakuklí. Z trasy se pak lehce stal téměř orientační závod. Hned z počátku závodu toho využili místně znalý bajkeři, kteří se na jednom takovém zámotku nenechali zmást a zatímco se ostatní hnali k nejbližšímu neoznačenému rozcestí, oni získali nejméně pětiminutový náskok než jsme se my, poněkud opozdivší hlavního proudu, vrátili na správnou trať.

                                                  

Asi v polovině tratě se vzadu po mé levici v lesním porostu začal ozývat rychle se přibližující praskot. Bylo málo pravděpodobné, že se jedná o zbloudilého bajkera, který se šťastně vrací na trasu.  Ze zadní pozice hlásil kolega, že prý srnka. Ta kdesi za mnou přeskočila jinak vcelku širokou otevřenou cestu a zmizela z doslechu. Praskot po mé levici, však neustal. Sílil a zřetelný rytmus pohybu dokonce zrychloval a dotahoval se na mou úroveň. Bylo mi jasné, že jeden z nás musí povolit. V paměti mám několik zkušeností s umíněností vysoké zvěře, která musí za každou cenu dokázat, že je rychlejší. Obětoval jsem proto pár drahocenných vteřin v beztak již několik desítek minut ztráty na vedoucího závodníka a raději sem přibrzdil. Očividná ztráta mé rychlosti byla jasným signálem pro pudy lesní štvané zvěře k jejímu finálnímu výkonu. A vyplatilo se. Zůstal jsem v sedle a odměnou mi byl úžasný skok šikmo napříč přes mou jízdní dráhu kamsi vpravo do mladého porostu smrků. Vedle šťastného dojezdu do cíle to byl nejúžasnější zážitek dne.

 

V poslední části závodu se v mé blízkosti zformovala skupina cyklistů, kteří na tom byli výkonově podobně. Na pár kilometrů tak nastal souboj jednotlivců, kteří se ve svém umění na naplavených písečných dunách a jiných nástrahách tratě předváděli co dokážou. O cvičné řízené pády nebyla nouze. Byl to souboj generací, talentů a nýmandů hodný přímého přenosu. Pár kilometrů před cílem, když se stále nic nedělo a nikomu se nechtělo trhnout, vycítil jsem svoji příležitost. Pomalu jsem zabral v domnění, že se někdo přidá, ale moji pozici na 16 místě už nikdo neohrozil a svůj dojezd jsem stvrdil drtivým náskokem. Mělo to jen jedinou vadu na kráse. Být to o hodinu dříve, mé sebevědomí by se cítilo rozhodně lépe a fakt, že začalo tradičně pršet teprve až po mém příjezdu, už to nedokázal změnit.