Orlík Tour – jednoduše veget

Jakkoli se podnázev závodu na první pohled jeví jako maximálně optimistický, v plné míře to platilo jen pro ty, kteří si to dokázali náležitě vychutnat a užít a jestliže Jestřebí hory byly za trest, tak Orlík byl za odměnu pro všechny. Tedy téměř pro všechny. Závod se jel za nádherného počasí až trochu horka, ale blízkost písečných pláží a komfort venkovního bazénu bývalého vládního rezortu na přehradě vltavské kaskády dávaly všem stejnou příležitost tak říkajíc „free of charge“. Kdokoliv z volně příchozích, ať už někdo z jeho blízkých závodil v hlavním závodě a nebo na dětském odstrkovadle a nebo i závodil a nebo se přišel jen tak podívat, tak mohl volně využívat všech volně dostupných služeb. A bylo jedno, zda utrácel peníze ve stáncích se sportovním zbožím nebo pouze konzumoval relax.   

 

Pro mne byl letošní Orlík velkým připomenutím a nostalgií, poněvadž toto byl vůbec první závod, který jsem v mé krátké sportovní a závodní historii  absolvoval. Když odmyslím drobné změny a rozdílné podmínky panující na trase, tak mohu svůj tehdejší a letošní výkon porovnat a zjistit, kam jsem se za těch 6 roků posunul. A …. kromě jiného letopočtu a vším, co s tím souvisí, psát o tom slušnou formou z prostých důvodů nemohu. I když jistý optimismus snad …. s velkým přivřením očí.

 

V dnešní reportáži jsem se odhodlal k popsání dlouho odkládaného tématu, a to je sportovní výživa, neboť k mnoha dysfunkcím zde již několikráte popisovanými, je tato látka nanejvýše aktuální. Téma je odkládané z toho důvodu, že se jedná o natolik odborné a seriózní pojednání, že bych byl nerad do něho vnesl nějaké nepatřičné teze, a proto se jej dotknu pouze velmi opatrně a stručně abych si nezasloužil oprávněné výtky.  Jak známo všechno živé na této zemi, kromě marťanů, jede na cukr a kyslík. Ten nechám volně plynout a pověnuji se pouze cukru, resp. jeho nejjednodušší formě, glukóze, kterou kromě svalů konzumuje i mozek živých tvorů a hojně jím hospodaří i  jedinci v rostlinné říši, třeba blatouch u vody. A u bajkerů toto platí dvojnásob. Cukr se nachází téměř ve všem co se dá sníst a nebo vypít ať už je to flaxa od řezníka Krkovičky a nebo kontušovka hostinského Palivce. Ač je to k nevíře, z části všeho námi konzumovaného se, krom jiného, dříve nebo později stane glukóza, kterou ve velké míře polykají svalové buňky a výsledkem je pohyb, v případě geniálního mozku třeba i taková věc, jako je  myšlenka. Podle času, který je zapotřebí k tomu, aby se  z poživatin dala vyrazit glukóza, dělíme energii na cukry rychlé a pomalé. Za tím účelem do sebe bajker láduje různé průmyslově vyráběné preparáty před jízdou, během jízdy a i po jízdě. Takže zjednodušeně rychlé cukry jdou na věc hned, zatímco ty pomalé si dávají notně na čas. Pro ty, které by toto téma blíže zajímalo mám dvě zprávy. Tou první je, že to NĚKDY funguje. Tou druhou je, že když to ošulíte na tréninku, tak se vám to vrátí i s úroky.

 

Komu to šlape, tak orlíkovskou trasu zvládne lehce kolem dvou, maximálně tří hodin. Ta na Orlíku je po všechny ročníky většinou stejná, ne moc náročná, jen pár těžších úseků, kde se jen stěží dá očekávat, že se někdo „zrakví“. Pokud existenci rizika vzniku nějakého úrazu položíme do roviny statistiky a vezmeme-li do úvahu, kolik karambolů a různých střetů se může stát každou vteřinou závodu a nestane se, tak MTB cyklistika je relativně bezpečný sport. Výjimka však potvrzuje pravidlo a kuriózní případy se stanou tak jednou za sto let (http://www.novinky.cz/krimi/338703-cyklista-si-pri-zavode-riditky-probodl-nohu.html).

 

Díky naprosto špatně zvolené výživové strategii přišli moje věčné souputnice milenky křeče o 12 kilometrů dříve, než je obvyklé. Mé zápolení se tak po dalších 22 km odehrávalo střídavě na sedle a střídavě vedle něj, chvílemi na „koni“ a chvílemi ve „stoce“.  Během této doby můj zdecimovaný mozek s nadbytkem kyslíku,  po kterém od žádných jiných buněk nebyla zvýšená poptávka, vyprodukoval spoustu myšlenek a argumentů proč zrušit všechny závazky, vypustit duše a cyklistické tretry pověsit na hřebík.  Ve 3:15 konečně dorazily dlouhé cukry. Na výsledek závodu to už mělo pramalý vliv, neboť po dvě desítky kilometrů ztrácené pořadí už nejde nějak výrazně ovlivnit. S jejich příchodem však odešly milenky a musím říci, že to je jediný případ, kdy tento stav vítám a kvituji s povděkem.  Zbývajících 15 km do cíle jsem prolétl kolem cca 30 trpících spoluzávodníků a závod jsem dokončil alespoň se ctí.