Jesenický Surovec – poslední tanec sezony

Nemohu si neodpustit napsat poslední reportáž z posledního závodu letošní sezony. Tento závod měl jeden podstatný atribut a tím byla od posledního závodu na Orlíku poměrně dlouhá přestávka. Tato mezera nečinných dnů měla krom jiných důvodů i jeden nanejvýše kvalifikovaný a tím byla očekávaná radostná událost v zorném poli hlavního kouče Jardy Černého, a to přírůstek do týmu.  Než se však dočkáme nasazení nového člena do startovního pole, budeme sledovat jeho výkony nejprve v kategorii odstrkovadel a pak přes vzestupnou řadu juniorských zařazení a nakonec i tu hlavní prestižní. To už ale budu, v lepším případě, sledovat jen jako tichý přihlížející a v horším nikoliv nejhorším případě pokud možno co nejblíže ke včasné zdravotnické službě. Nicméně Nelinko, vítej do týmu.

Dalším kvitovaným přírůstkem byl nástup Miloše Mesiereura do řad našich kmenových zaměstnanců a po zjištění jeho cyklisticko-bajkerského zaměření bylo jasné, že budeme část jeho volného času uzurpovat pro dobrou věc. A tak kromě přání nechť se mu v pracovní kariéře daří, Miloši i tebe vítám mezi nás.

Tedy posíleni těmito událostmi a pozdviženi na sportovní morálce zbytku týmu jsme se vcelku bez váhání rozjeli na poslední tanec sezony. 18.10. bylo na Rakovnicku po krátké sérii dešťových před závodem  nádherné počasí, jen to nebylo moc vidět, neboť valnou část závodu panovala docela hustá mlha. Do hlavního závodu nastoupilo 111 závodníků. Po předchozí studii trasy se mi přídomek závodu „surovec“ jevil jako poněkud hodně nadsazený, možná z důvodu atraktivity, nicméně asi už po 50 metrech od startu došlo k první kolizi, kdy se zdivočelé hejno ozubených koleček dostalo do vzájemného konfliktu a jejich piloti popadali k zemi a vytvořili tak první překážku na trati. Tato situace není nic ojedinělého a čas od času se bohužel stává. Surovec v přídomku si však dal opravdu záležet a po sotva třiceti metrech došlo k dalšímu karambolu, tentokráte to však už bylo i na zdravotnickou první pomoc a nic bych za to nedal, že byla nutná i nějaká další následná péče. Vzhledem ke své „schopnosti“ držet balanc, což je v krizových okamžicích na kole bez postraních stabilizátorů dost podstatná záležitost, svoje rychlostní ambice vždycky přizpůsobím charakteru trati a také hustotě cyklistů na jeden metr čtvereční. Zatím se mi to vždycky vyplatilo.

Trať závodu byla dvoukruhová, což částečně dávalo tu výhodu, že jezdec měl trasu již nastudovanou a věděl co může očekávat. To však platí pouze pro ty, kteří mají dostatek sil, zkušeností a schopností první okruh dostatečně vyhodnotit a nabyté vědomosti o technickém stavu trasy řádně zužitkovat. Z pohledu mého cyklistického sedla to byla příjemná závodní trasa, dobře členitá s dobrými vsuvkami sjezdů a nezbytného tlačení do vrchu. A protože organizátoři celou trasu několik předchozích dnů nechali polévat vodou, celá trať získala na ještě větší zajímavosti a atraktivnosti. Minimálně jsem si ověřil že se i na blátě dá dobře zajezdit a dokonce mi to i bavilo (asi jen díky tomu, že jsem to celé ustál). Podzim je podzim a závod bez následného zdlouhavého čekání ve frontě na mytí kol nemá ty správné grády.

Poslední tanec sezóny se tedy vydařil a hříšné na něm bylo snad jen to, že na horách svítilo báječné sluníčko.

 

PS.: Tedy nikdy mě z kola po závodě nohy nebolely. V den psaní reportáže, je to už čtvrtý den, je právě uvedené tvrzení stále nepravdivé, tj. i takové obyčejné vstávání od stolu jednoho upozorní, že to někde bylo na hraně. Ostatně přečtěte si jak to cítil závodnický matador Jarda.  

V. Markvart

 

 

Dne 18.10. se konal čtvrtý ročník závodu Jesenický Surovec. Ačkoliv jsem již jeden ročník absolvoval, název závodu jsem plně pochopil až letos. Závod měří cca 50 km s cca 950 výškovými metry. Za normálního počasí by to asi byl co do náročnosti průměrný závod, ale letošní deštivé počasí, které závodu předcházelo, z něj udělalo docela solidní masakr. Ještě třeba zmínit, že závod se jede na dva 25km okruhy, což osobně nemám moc rád, ale zase člověk do druhého okruhu už ví, do čeho jde.

   Po startu byli závodníci posláni do zaváděcího cca 3km okruhu, aby se startovní pole trochu natáhlo a do terénu se jelo již pěkně rozřazeno. Idea je to jistě dobrá, ale při tomto počtu závodníků se vždy najde pár splašenců, kteří ačkoliv na to nemají schopnosti, se do toho od startu pustí hlava nehlava a nerespektují žádná pravidla. Marně pořadatelé před startem upozorňují na zvýšenou opatrnost, že závodit se začíná až po zaváděcím kola apod. Proč se o tom tak rozepisuji je, že bezprostředně po startu jsem viděl dva nepříjemné pády, z toho druhý s velmi nepříjemnou krvavou stopou ve tváři závodníka. No nic, raději hurá do terénu.

   Po zaváděcím kole se začalo hned stoupat. Jelikož jsem se na startu postavil celkem dozadu, většinou jsem stále předjížděl slabší závodníky. To mě sice psychicky povzbuzovalo, ale zase se člověk musel v obtížně sjízdném terénu pořád vyhýbat, což zbytečně bere síly. Já to prostě nechápu, proč lidi, kteří vědí, že po prvních 20 přepálených minutách umřou a pak už se do cíle budou jen plazit, se na startu nepostaví pěkně dozadu a nerozloží lépe síly. Na vrcholu prvního stoupání se terén trochu narovnal, ale tím, že podklad byl totálně rozmáčený a měkký si člověk ani na vteřinu neodpočinul. Po delší převážně rovinaté pasáži nastal první delší sjezd. Byla to docela sranda. Moje obutí na suchý povrch mě připravilo několik horkých chvil. Přední kolo mě stále podjíždělo a permanentně jsem byl na hranici pádu. Když už jsem našel lepší stopu, tak jsem se zase musel někomu vyhýbat a nebo za někým brzdit. Klesání nás přivedlo do nejnižšího bodu závodu a přibližně poloviny prvního kola. A jak už pravý bikerské pravidlo, že po sjezdu musí zákonitě následovat výjezd, ani tentokrát tomu nebylo jinak. No možná než výjezd, by se hodilo slovo výšlap. První část stoupání byla strašná stojka a v kombinaci s bahnitým podkladem bylo stoupání nejetelné. Ještě bych chvíli šlapal, ale závodník přede mnou rozhodl za mě, že celý tento kopec půjdu po svých. Po vydrápání na vrcholek se stoupalo dále, ale naštěstí už v sedle kola. Stoupání na bod zlomu bylo fakt nekonečné, vůbec to neodsejpalo a těžký terén bral strašně síly. Po krátké rovince následoval opět sjezd, který nás přivedl na občerstvovací stanici v obci Klečetné. Poté následovalo poslední zásadní stoupání před koncem prvního kola. Ačkoliv jsem se subjektivně už pěkně plazil, nikdo mě nepředjížděl, což mě povzbuzovalo do dalšího průběhu. Po té následoval dlouhý sjezd. Pak už jen poslední kilometry po rovině  a naučná stezka nás přivedla do cíle prvního okruhu. Musím přiznat, že mě v hlavě probíhala myšlenka, že bych ty bahenní lázně po prvním okruhu zabalil, ale jak se znám, potom bych si to vyčítal, takže jsem se pustil do dalšího okruhu. I když pustil možná úplně správně nepostihuje tempo, kterým jsem byl v druhém okruhu schopen jet. Každopádně už se nic zásadního v jeho průběhu nestalo. Jel jsem téměř pořád sám. Pouze když se mě otevřel výhled jsem kdesi v dálce viděl pár závodníků přede mnou. Za mnou jsem nikoho široko daleko neviděl, takže jsem si jel takový sólo závod. Jedinými soupeři ve druhém kole tedy byly nepříznivé podmínky na trati a přibývající únava. No hlavně, že jsem to doplácal do cíle ve zdraví, bez defektu a s neustávající chutí se stále do těchto projektů pouštětJ.

   V finále jsem se s časem 2hod44min zařadil na 38.místo konečného pořadí z celkového počtu 111 závodníků na dlouhé trati, takže celkem spokojenost.

Tak zase příští rok na doufám méně surovém Surovci než letos.

 

Jaroslav Černý