Výlet Benešov

Ve sváteční den 8. května bylo pro mnohé lidi lautr hovorově řečeno co dělat, a tak se pár nadšenců shluknuvších se kolem toho dne jediné půvabné osůbky Radky vydalo na cyklistický výlet z Benešova směrem na sever-severozápad kdo dojel kam dojel. S tímto jednoznačným určením cíle se skupinka sešla na nádraží v Benešově a vyrazila na zajímavou cestu lemovanou mnoha zážitky, tedy i těmi sportovními. Akci zorganizovala Radka (jinak by nikdo nepřijel), trasu navrhl Martin (což bylo zárukou kvality), fotodokumentaci a reportáž zajistila moje maličkost (bez toho by jste i nadále žili ve sladkém nevědomí). Mirek a Petr dělali nezbytný doprovodný mančaft a tu a tam výraznou měrou zpestřili naše cestování.

Naší první zastávkou byl zámecký komplex Konopiště. Medvědi byly ještě zalezlí, přestože ptáci, netuše           že Medardova kápě přijde o pár týdnů dříve a květnoví zmrzlíci se opozdí, už přilétly. Skupinkové foto u      medvědího výběhu a honem na druhou  zastávku u Kostela sv. Jakuba a Filipa vystavěném na vršku nad usedlostí Chvojen a vyhlídkou po kraji směrem ke Konopišti. A zde byla první navigační disciplína. Mirek usoudil, že musí zajíždět své nové kolo kolem kolen naší vrcholové pozice. Po vyjasnění pojmů a povědomí, kde je sever a kde jih, kde roste lišejník a kde pampelišky, se naše skupina opět zkompletovala a pokračovala na další štreku 

 

Radka se neflákala, a tak nám cesta pod koly pěkně uháněla. Projeli jsme Týncem nad Sázavou a ačkoliv ještě zdaleka nebyl čas oběda a všichni šlapali jako o závod, jakoby vědouce, že pro mě je to příprava na můj první letošní, usedli jsme v Nespekách k bohatému stolu.  Zde se k nám přidal i Honza, který si usmyslel, že na Drtiče (Kopřivnický drtič, alias pohodová vyjížďka po Beskydech cca 125 km a 3000metrů za den - to jen pro nezasvěcené)  letos natrénuje o pár kilometrů více, než minule. Další krátká zastávka byla za Čtyřkoly pod zříceninou Hláska, kde jsme u říčních lázní dali krátký dezertek (zmrzlinu). Poté jsme se odpoutali od vody (Sázava) a vydali se do vnitrozemí. Cestou se otestoval poněkud více nebo méně kluzký terén a pár brodů, což se bez suché nohy neobešlo.

Do Mirošovic dorazili všichni stále ještě v plné síle. Zde došlo na lámání chleba kdo, kam a s kým pojede. Část skupiny se vracela do Benešova a zbytek se vydal vstříc dalšímu dobrodružství hledání dávno zavátých vzpomínek a hledání ztracených a zarostlých stezek. Po neúspěšném hledání se Radka s doprovodem vydala po silnici a přes Mnichovice uháněla směrem na Všechromy aby ji nakonec ve Strančicích pohltila železniční hromadná sociální Elefantspřežka. Koně už na železnici nejezdí, tak to musí zastat sloni. Dlužno dodat, že příměstské vlaky Elefant jsou na cestování docela příjemné.

Ne už tolik pro mě. V Mirošovicích jsem se trhnul od původního jádra a vydal jsem se hledat ztracený svět Radčina velmi nedávného mládí (řekl bych až dívčího věku) a původních cyklostezek a probil se cestou necestou tou správnou stezičkou do Mnichovic. Tu jsem v údolí protnul silnici na Strančice a zase do kopce  do Klokočné na nejvyšší bod mé cesty. A dál, přestože jsem byl teprve v polovině své cesty, už je to vcelku nezajímavé. Sólo jízda bez přítomnosti žasnoucích přítomných zdaleka nemohla naplnit mé ego ani v tom případě, kdy jsem úspěšně zdolával janovický les a jeho slatinné nástrahy plné vody, nestabilního podloží, nevyzpytatelných výmolů a kořenů.

A pak už jen mnohokráte projetou cestičkou stranou od veřejných komunikací téměř až na sever města (Prahy). Nejdříve umýt kolo, pak sebe, pak hodit něco do sebe, pak všechno do pračky, pak po sobě uklidit a pak sebou hodit na kanape k odpočinku. S výjimkou posledně jmenovaného je to záležitost minimálně na dvě hodiny.

Byl to dobrý trénink a těším se na další podobný.