QWERT maraton

Krušnohorské Kalahari Tour, vlastním jménem Krušnohorský MTB QWERT maraton, se jel 3. srpna, v den, kdy na rozsáhlém území střední Evropy byl děsnej hic a na většině tuzemských meteorologických stanicích padaly teplotní rekordy. Na závod se nominovali Jarda na 97 km, Maroš vcelku realisticky na 58 km a já, zcela neuváženě s přehnanými ambicemi také na svůj první MTB maraton, tedy plus minus stovku. I když byl závod zařazen do série o Český pohár MTB, akce neoplývala příliš počteným zastoupením závodního pole a organizace závodu se zdála být vedena poněkud v „domácím“ stylu. Ovšemže nechyběly nafukovací slavobrány na startu a i v cíli, přesná časomíra a závěrečné zdlouhavé vyhlašování dosažených výsledků a odměňování vítězů všech možných kategoriích a případně nezbytná tombola, ale některé prvky působily v porovnání s profláknutějšími akcemi poněkud rozpačitě. Co však bylo na závodě jedinečné, to byla výborně postavená trať, která omezovala jen méně zdatné jedince.

Jako stručná charakteristika dne by to nejspíš stačilo, ale kde jsou ostatní dojmy a emoce?

Možná je pouštní přídomek kalahari pro tento závod na jedné straně příliš drsný, na druhé straně zase příliš shovívavý. Pokud by šlo o teplotu vzduchu, tak rozhodně v podmínkách vytěžené uhelné pánve, kterou se projíždělo, o moc velkou nadsázku nešlo. A prožitek z dehydratace mezi druhou a třetí občerstvovací stanicí, kdy organizátor jednoznačně podcenil jejich vzdálenost vzhledem k panujícím klimatickým podmínkám, byl hoden legionářů, kteří se kdesi na Sahaře dřeli na Pahorku v jakémsi stejnojmenném francouzském filmu. Snad jen s jediným rozdílem, oni to měli za trest, my jsme si to zvolili dobrovolně. Pominu-li nepřehlédnutelnou krásnou přírodu, která se po většinu části kolem trati nacházela, tvrdit o hnědouhelném povrchovém dolu, který má nejlepší již za sebou, že se jedná o krajinu pouštního typu, je vůči vyprahlé deltě Okavanga poněkud neférové. Co naděláš. Vedro a nedostatek tekutin někdy vleze na mozek. A zatímco hbitější závodníci a adepti na vrcholové prémie byli již dávno dávno za první časovou kontrolou, já s Marošem jsme byli teprve na rozcestí krátké a dlouhé trati. Jarda uháněl svým tempem po dlouhé dráze asi hodinu přede mnou nevědouc, že v něm zraje jistá úvaha. V cíli pak doznal, že nejedl a mimo jiné si také konečně jednou užíval svalových spasmů, tedy křečí.

V regulích dojezdu tak uspěl jenom Maroš na krátké, přestože před startem prožíval určité stresy spojené se zanedbáním technického stavu svého stroje. Ale nakonec funkci chybějícího drátu v kole, i při jeho (Marošově) váze a náročnosti některých úseků, spolehlivě vykryly ostatní drátění kolegové. Jarda bohatě splnil limit na první časové kontrole avšak po zdolání následujícího stoupání jej přepadly jisté gastroenterologické  potíže a po zralé již výše zmíněné úvaze odstoupil, čímž si nejspíše ochránil svoje zdraví. Zatímco mí stájový kolegové si již užívali úlevy v cíli, já se stále ještě dřel na Pahorku. Na časovou kontrolu jsem dorazil asi hodinu po limitu, v důsledku čehož jsem byl „odkloněn“ do cíle, kde se můj tachometr zastavil na čísle 77 km a v dojezdové listině bylo poprvé u mého jména vyznačeno „DSQ“, tedy diskvalifikován. Tak snad někdy příště.