Král Šumavy 2013

Vážení příznivci cyklistického sportu a skupiny CykloPro HobbyTeam obzvláště

Za námi je další sezona plná úsilí o nejlepší sportovní výsledky a nelze opominout, že v mnoha případech i snaha o šťastný dojezd bez kolizí a zdravotní újmy. Na stránkách našich reportáží jste se mohli dočítat o čem je tvrdý cyklistický chlebíček horských bikerů a jaké radosti a strasti jim přináší jejich úsilování o bezpečný návrat. Cyklistika však nejsou jen MTB taškařice v horských terénech na přírodních cestách a úzkých trailech, ale i silniční cyklistika ve které pro zdařilou jízdu vzájemné spolupráce platí poněkud jiná pravidla.  Podmínky pro silniční závodníky jsou v našich zeměpisných šířkách o dost více macešské než pro horskou cyklistiku a v posledních dvou letech narážejí na dopravní omezení, neřku-li přímo na zákaz pořádání masových silničních cyklistických závodů za plného silničního provozu. Každý soudný člověk samozřejmě pochopí důvody těchto opatření sledujících především bezpečnost provozu, ale jak bylo mnohokráte ověřeno příroda si svojí cestu vždycky najde a nespoutaný cyklistický živel v jakékoliv podobě bude i nadále unikat nástrahám nepřízně okolního motorizovaného světa.

Jedním takovým příkladem je i tradiční závod Král Šumavy, kdysi hojně podporovaná a prestižní domácí cyklistická událost. Aby silničáři nepřišli o svůj závodní adrenalin museli se přizpůsobit a tuto akci i nadále udržovat při životě oficiálně vedenou jako nezávodní privátní záležitost. Abychom vám přiblížili  tuto atmosféru rychlých kol přemluvil jsem jediného provozovatele tohoto cyklistického oboru v naší skupině Jiřího Jindru, aby se s námi o své zážitky podělil  (V.M.) :

 

Silniční Král Šumavy je poslední roky trochu jiný než dříve, resp. není to už klasický silniční závod s hromadným startem. Ale platí to naštěstí jen částečně….

Start na náměstí v Klatovech je individuální, ráno v časovém intervalu 8 až 9 hodin, s individuálním měřením času (pomocí čipu na noze). Ale zájemci o opravdu závodní jízdu ve skupinách čekají na 9.hodinu a pak odstartují společně jako v klasickém závodě s hromadným startem.

Má to ale nakonec i svou výhodu – po rozčlenění velkého pelotonu podle výkonnosti dojíždíme a předjíždíme postupně všechny ty slabší z těch, kteří odstartovali dříve. Což je samozřejmě povzbuzující a motivační.

K závodu jsem letos přijel jen s dcerou Helenou, která ale byla hendikepována nemocí bezprostředně před závodem. 2 týdny neseděla na kole a v pátek před startem ještě nebyla v pořádku, takže výkony jako v červenci v Alpách se od ní nedaly čekat.

Mě se naopak závod velice zdařil, k čemuž přispělo, že jsem opravdu měl letos dost natrénováno a také se mi podařilo snížit tělesnou váhu proti loňské sezoně o několik kilogramů. Díky tomu jsem závod odjel ve větší pohodě – dá-li se to při té mnohahodinové makačce tak říci….  Měl jsem na závod kameru na helmě, takže jsem se také těšil na dokument ze závodu.

Opět jsem se snažil být aktivní při vytváření skupin jezdců a ve spolupráci v těchto skupinkách, protože individuální jízda není pro mne žádný závod. To je sice na silnici jasná samozřejmost, ale v praxi to tak není úplně vždy. Závodu se zúčastňují kromě aktivních jezdců z různých amatérských oddílů i ryzí individualisté, kteří jsou sice často dost výkonní, ale nejsou zvyklí jezdit skupinovou jízdu a spolupracovat na výkonu skupiny. Takové závodníky je zapotřebí – podle jejich výkonnosti – vyzvat a motivovat při dojetí k zapojení se do skupiny. Je samozřejmě otázkou, zda a jak dlouho se ve skupině udrží. První kopec to většinou ukáže….

„Moje okolí“, tj. výkonnostně spolupracující jezdci, vykrystalizovalo na počátečních dlouhých stoupáních u Velhartic.  Mj. tam se mnou uprostřed funění do kopce prohodil několik slov asi 30iletý hoch ze Stříbra. Byl na Králi poprvé a hledal spolujezdce a podporu. Později jsme byli čtveřice a další jsme přibírali a zase ztráceli, chvílemi nás bylo i více než 10 a to už je paráda. Skupina se ale rozpadla v dlouhém lesním stoupání na Javorník a její nová verze pak v serpentinách z Čeňkovi Pily do Srní. Od občerstvovací stanice Srní jsem odjížděl už jen s asi padesátiletým dlouhánem v modrém. Dobře jsme spolupracovali a v oblasti Prášil jsme dojeli postupně 2 skupiny, ze kterých se ale k našemu zklamání nakonec k nám nikdo nepřidal. Bylo to už přes 100 km a bylo už hodně znát, jakou má kdo kondici a jak hospodařil se silami v prvních částech trati.

U Křemelné začal mít můj spolujezdec krizi – přestal střídat a říkal, at jedu dál sám. To se mi nechtělo – předtím byl velmi dobrý a zde zrovna nebyl nikdo, ke komu bych se hned přidal. Takže jsem ho „dotáhl“ na hlavní silnici od Železné Rudy, kde začíná sjezd z horní Šumavy dolů, na sever do Klatov. Zde se situace zlepšila – parták něco snědl a vypil, ve sjezdech zregeneroval a kromě toho jsme dojeli asi 2 závodníky a jeden dojel nás. A rázem bylo veselo. Dojeli jsme další jezdce, někteří se přidali, někteří dál odpadali, prostě krásné finále až do Klatov.

V těch krásných horních serpentinách jsem ze samého nadšení zapomněl zapnout kameru, dál ke Klatovům už to mám zdokumentované. Ukázkový byl mlaďas (asi 25 let) s bradkou, kterého jsme dojeli pod lesními zatáčkami. Jel sám a o dost pomaleji - na výzvu se přidal a „obživl“. Dokonale spolupracoval a hlavně začal mít nadšený výraz ve tváři. A na rozdíl od jiných s námi vydržel v závěrečném velmi rychlém úseku až do Klatov na náměstí. V cíli s jásotem děkoval, že jsme ho strhli sebou, bylo to prý jako „živá voda“ – je vidět, že je to často o psychice. Prý to bylo finále jak u profíků….  No prostě parádní dojezd do cíle.

Mladík ze Stříbra dojel až za více než 1,5 hodiny po nás – poslední třetinu závodu prý zcela odpadl a jel na dojetí. Přesto v cíli úsměv a radost ze spolupráce na trati.

Já jsem si zlepšil svůj loňský čas, 165 km (včetně dvou zastávek na „bufetech“) za 6:29:29.

Ze 226 klasifikovaných v cíli (14 dalších nedojelo) jsem byl na pořadí 65., v neoficiální kategorii nad 60 let jsem byl první.

Jiří Jindra

 

Po redakční uzávěrce od Jirky dorazily ještě nějaké fotografie a nadšené vzpomínky které nelze opominout a nezařadit, neboť živé a spontánní vyprávění je nadevše (V.M.) :

„Měli jsme v nohách 140 km a rychlý finálový úsek 25 km do cíle před sebou. V zatáčkách jsem dojel tu krasavici s doprovodem. Jela tam mimo závod, jen trénink nahoru z Klatov na Šumavu a zase zpět. Je to profesionálka, Češka ze švýcarského profitýmu, bohužel jsem ztratil jméno.... Byla plná sil - zaprvé profík a pak měla ten den v nohách mnohem méně. Úžasně nás táhla, nejdříve malou skupinku, ta se zvětšovala, ale pak postupně zmenšovala, jak lidi nevydrželi její tempo a odpadali. Sice jsme jí na špici střídali, ale většinou tam byla ona. Ke všemu krásný pohled na její ….. :).... (empatický čtenář jistě pochopí V.M.).

Připadal jsem si "jako mistr světa" - až do Klatov jsme s ní vydrželi jen 2 - já a ten borec co s ní jel - viz fotky. V ulicích jsme zvolnili a poděkovali si vzájemně za podporu - ona si jela dát ještě uvolňovací "vyjetí". Na náměstí s námi nedojela. Fotograf k mému šoku zachytil, když jsem jí právě dojel ve sjezdu v zatáčce - tam jsem se jako alpský sjezdař na ní dotáhnul. Fotil samozřejmě tu krásku, já jsem mu vjel do záběru a tím jsem tam také - z hlediska fotografa jaksi omylem....   Tomu říkám povedené finále závodu.... „

J.J.