Kopřivnický drtič

Tradiční Drtič

Letošní pohodová projížďka po Beskydech vstoupila do svého 16. ročníku přídomkem Československý masakr. O tom, že Drťák je přeshraniční záležitostí snad už dávno nikdo nepochybuje a aby byly ambice jeho parametrů zřejmé i širší Evropě, jeden vtipný přispěvatel (Petr) do Drtičovy diskuze jej pro vzdálené přespolní přeložil jako Tschechoslowakische Sadomasochistische Festival. Vzhledem ke vzrůstající popularitě tohoto cyklistického „drobečka“ by se časem mohlo stát, že by byl vnímán jako společnost sebepoškozujících se MTB maniaků. Lidé, kteří se pohybují kolem horských kol jsou totiž drsní chlapíci (a semo tamo i odvážná děvčata), a proto není divu, že občas svá hodnocení, podobně jako rybáři, vybaví potřebnými superlativy a z pohodové projížďky udělají pro odvážlivce, kteří nakouknou do MTB komnaty, program pro sportovní devianty. V průměru 12 hodin v sedle kola přeci vydrží kde kdo. A proto je na čase, některé skutečnosti ozřejmit a uvést na pravou míru, neboť realita vážení  ……  realita je daleko drsnější.

Na kruhovém objezdu na prvním výjezdu odbočte vlevo, pak hned vpravo. Tak takhle to vždycky začíná. Co moje paměť sahá, ne moc hluboko, do drtičova soukolí jsem zapadl celkem nedávno, vždycky se jezdí na Janíkovo sedlo, kde dojde k lámání chleba zda vlevo nebo vpravo. Janíkovo sedlo je praktické, páč se stále ještě pestrobarevná směsice oblečení a odlišných sportovních výkonností seřadí v zeleni počátečního stoupání ale hlavně již dříve deklarovaný festival cyklistických taškařic se vyexportuje hezky za město, pryč od zbytečných dopravních konfliktů a omezení. Letošní odbočení na Janíkově sedle vlevo předznamenalo již na samém začátku o čem to, ostatně jako pokaždé, bude. Kdo vyrazil s předsevzetím, že pojede na čistotu, mohl hned pod kopcem zamířit k domovu a začít prát. Komu šlo jen o to se ušpinit, měl už také splněno a nemusel se dále namáhat.

Na úpatí Lysé hory, před samým vzedmutím se terénu proti vůli pohodářů, se objevilo milé překvapení – občerstvení v podobě pivní Legendy o síle a chuti s půvabnou obsluhou čepující nefalšovaného Zubra. Jádro týmu, které jsem tvořil s Martinem, doplnila posila z Benešova, Honza a Petr. Při stoupání na Lysou jsme je zanechaly svým biologickým rytmům a hnali se za výškovou metou. Ačkoliv jsem si myslel, že s Martinem budu držet krok v kadenci na odpovídajících převodových stupních a neměl s ním oční kontakt, držel jsem se jeho tempa s klíšťovou urputností a jeho náskok dotahoval jako dělníci na výrobním pásu u Forda šrouby převodovek. Moje encefalitida ho dostihla těsně před závěrečným výjezdem na vrchol a poté jsme se společně vydali ke druhé kontrole.

Sjezd z Lysé hory je tradičně záležitostí velkých závodníků. Vlevo se k vrcholu plahočili medaile chtiví a potem zbrocení cyklisté (mimo jiných i Honza s Petrem), vpravo při krajnici jsme pak míjeli uskakující turisty, jednu nedávnou vzpomínku na vykloubené rameno, rozseklé obočí a potrhané tříčtvrťáky a s rozhodujícím vlivem zemské přitažlivosti uháněli po příležitostné přistávací dráze pro helikoptéry záchranné služby směrem k Vysalajům. Závěr sjezdu vynikajícím terénem byl fascinující. Sintrované destičky z kotoučů vyždímaly poslední zbytky nežádoucích látek tak, že po dojezdu se nad bowdeny mihnul opojný zápach spáleného oleje.

Na cestě k Bielemu Krížu mi už bylo jasný, že dotahování plánu šlo dělníkům v Kolbence rozhodně lépe než mě dostihnout Martinovu formu a tak mi nezbylo, než se sám se svými tradičními fyzickými limity  plahočit k dalšímu a dalšímu a dalšímu check-pointu. Na Martiňáku jsem učinil zajímavý metabolický objev. Nahrnul jsem do sebe čočkovou polévku stylem a‘la bagr, do bidonu velkou kofolu, před čočkou na ex jedno malý a výsledek byl obdivuhodný. Martiňák zmizel za zády společně s tuhnutím pohybového aparátu a najednou tu byly Pustevny a rychlý sjezd do Trojanovic. Zde opět ukázka nerozvážnosti a popírání pudu sebezáchovy. Moje legendární navigace v zatáčkách nestíhala vykreslovat mapu a místo aktuální pozice házela pomatené výsledky, které se pak při studování track-logu jasně vyjevily.

Návrat na oválnou pracovnu Kopřivnického Drtiče pak byl téměř radostnou záležitostí. Příjemná cesta sem tam lehkým svažujícím se terénkem s odpočinkovými pasážemi propojovacích tepen a občasným blouděním rychle ubíhala. Poslední výstup stinným a bahnitým úvozem na Janíkovo sedlo a pak pokud možno brzdit až na cílové pásce.  A tu je nejspíše prostor pro závěrečné hodnocení. Mohu potvrdit, že vše co je psáno na webových stránkách Drtiče je pravda. Mohu vyvrátit pochybnosti o tom, že se to nedá ujet a je to záležitostí pouze vybrané společnosti bajkerů. Z Kopřivnického Drtiče se díky jeho tradici sahající do minulého století stala vcelku známá a dobrá obchodní značka. Chtěl bych jen popřát klukům a holkám, kterých se to týká, aby si ji nenechali vzít a aby bylo stále kde jezdit. A pak taky všem brzké zhojení ran bez následků a kdekoliv na cestách energii do pedálů.