Bike adventure

Dolní Morava

Orientační MTB závody obecně jsou upečené naprosto z jiného těsta než ty klasické.  Ten kdo se chce umístit se sice také honí jako pes, ale vzhledem k podstatě závodu se nejedná jen o čas, ale též o to se vyznat v mapě a mít nějaké zkušenosti. Nyní se pokusím takový jeden podnik, který jsme absolvovali ve dvou týmech, popsat z pohledu účastníka, který se něčeho takového účastnil poprvé. V portfoliu reportáží za rok 2012 byl k přečtení pohled na MTBO („O“ jako orienťák) od Jardy, který se v této disciplíně pohybuje již několik let a nyní se o totéž pokusím ze suterénu orientačního eléva. Ne že bych tedy měl z pohledu orientace nějaké problémy a kde je jih poznám podle sluníčka téměř pokaždé když je nad obzorem a v dobré viditelnosti, ale řešit navigační úlohy, průjezdnost terénem, vrstevnice podle mapy zahrnující oblast o rozloze cca 800 km čtverečních a systém pořadí průjezdu místy, kde se má provést sběr bodového zisku, je poněkud jiná káva.

Pro začátek bych rád předeslal, že závod se jel v mém kraji zaslíbeném, ba přímo v místě, kam jezdím od dětství. Pro mě osobně to bylo pohlédnutí za běžné obzory mě známého bajkerského teritoria v dané oblasti a o to to bylo zajímavější a zážitkově cennější. Jako všechny předchozí ročníky BA byl závod 20. a 21. července i tentokráte pojat jako etapový dvoudenní. O umístění dvoučlenného soutěžního týmu rozhoduje čas, po závodní lokalitě posbírané bodové zisky, vytrvalost, pozornost, též dobrá orientace v prostoru, dobrý úsudek a správné čtení mapy, počasí a dobrá nálada. Terén závodního kolbiště byl v bezprostřední blízkosti hřebenů vybíhajících z masivu Králického Sněžníku (1423mnm) na rozhraní Východních Čech a Severní Moravy s nadmořskou výškou pohybující se od cca 600 m do 1100 m vskutku horský. Pro velký údiv sousedů a posílení sounáležitosti k Evropě byla velká část čipových ampliónků umístěna na území sousedního Polska, což celé akci dávalo punc opravdového cyklistického dobrodružství.

Charakteristikou orientačního závodu je, že jedu tam a nevím kam a jedu s tím a nevím s kým, tedy kromě svého týmového partnera, se kterým musím po celou dobu závodu udržovat kontakt na doslech. Radiové spojení přitom není povoleno.  Zatímco při klasickém závodu se horda závodníků na startu vrhne bezhlavě v jediný čas, jedním proudem a jedním směrem, při orienťáku se závodníci vypouštějí v intervalech po malých skupinkách a společně jedou jen několik málo minut do místa druhého tzv. mapového startu. Zde se odehrává relativní klid, kdy se stroje bajkerů povalují společně se svými piloty po zemi a vymýšlí se strategie pro  zdánlivě chaotický pohyb závodníků po kraji. A protože stále ještě není uveden do provozu navigační systém Galileo (evropská obdoba amerického systému GPS), který má mimo jiné i umět na rozlehlých polích optimálně posbírat nahodile rozeseté balíky slámy (božínku taková blbost), tak chaotický pohyb závodníků po kraji je vskutku velkolepý a kulminuje cca od 3. hodiny od začátku startu. To se po regionu rozptýlené závodní týmy dvojic střetávají v oblasti osmisetkilometrů plošné míry a k místu kýženého bodového zisku se sjíždějí ze všech stran jako přemnožení skarabeové ke svému kousku trusu. Oním pomyslným kouskem trusu je pak plátěný lampionek, který signalizuje místo s čipovou čtečkou zaznamenávající čas a průjezd svého držitele celým závodním polem.

Takže jsme si ve dvoudenním maratónu posbírali svoje balíky slámy a obohatili se o nové zkušenosti a zážitky. Pobyt na Dolní Moravě byl ukázkou skvěle stráveného víkendu. O pohodlí a metabolický komfort se postarala sestřenka Vlastička, o zbytek pak vzdušný kyslík a suprové počasí. Organizátor akce dlouho před  závodem sliboval, že to bude krásné a drsné. Naštěstí to nevyšlo až tak doslovně. Z mého pohledu to bylo především krásné.  Jednu mapu závodu mám ještě srolovanou. Až bude čas, nejspíš někdy v příštím životě, tak si všechny pomyslné body projedu a ještě jednou si připomenu o co všechno jsem přišel.