Oderská Mlýnice

Pro určitou část cyklistické sportovní veřejnosti se spojení slov „Oderská Mlýnice“ stalo významným pojmem.

A Mlýnice ze soboty 24. září se již poněkolikáté také stala posledním dějstvím závodu v této sezoně, tohoto již přebujelého sportovního nadšení. Přes veškeré superlativy, které kdy o tomto podniku zazněly, a objeví se i v mé reportáži, najde hrstka škarohlídů a kritiků masových závodů dost důvodů k tomu, aby svůj názor nezměnily. A v některých ohledech jim v tom, i když nerad, musím dát zapravdu. Nerad proto, protože ono sportovní šílenství někdy působí blahodárně na lidskou letargii a lenost. Jen kdyby pokaždé, nebo spíš většinou, nešlo z velké části jen o obyčejný byznys. Tak se pojďme podívat na to, o čem vlastně ta letošní Mlýnice byla.

Do Klokočůvek u Oder, kde se celá ta věc každoročně odehrává, dorazilo údajně přes 1600 bajkerů a bajkerčat od věku nejútlejšího až po cyklistické zkameněliny. Informace o počtech je odposlechnutá jen těsně před startem a letmo zachycená ozvěnou z okolních lesů a poledním sluncem zalitého údolí. Když k tomu připočteme celkem slušný počet diváckého auditoria, bylo včetně dopravních prostředků, bicyklů, dětských kočárků, automobilů a jiných odstrkovadel  v Klokočůvkách v podstatě dost těsno.  Tam také mimo mnoha jiných dorazili Mirek, Maroš a moje cyklistické ambice se svými vyžehlenými dresy hlásající nejen původ cyklistické stáje, ale i významnou sponzorskou iniciativu, na svojí poslední závodní leč.

Závod jako takový nezačal příliš optimálně. Mirek, respektive jeho dolní ret, měl na rozjížďce karambol se včelou, a tak prvořadým úsilím bylo co nejvíce zmírnit účinky pigárka, pokud to bylo vůbec možné. Nakonec se Mirek srdnatě postavil do svého startovního bloku, na jednu stranu (pravou) obtěžkán alergickou reakcí, a na druhou stranu utlumen jakýmsi tišícím medikamentem. Moje cyklistické ambice, které mu dělaly předstartovní doprovod, hlavního utěšovatele a místy i držitele nadbytečného bicyklu, se poté, jako již tradičně, postavily na konec celé té cyklistické parády, neboť mnohasethlavové stádo cyklistů bylo v mém startovním bloku k poslednímu startovnímu výstřelu semknuté jako hroznové víno v kádích těsně před slisováním, takže nebyl ani čas a ani možnost infiltrovat k Marošovi, který si zatím, nevěda nastalé skutečnosti, zahříval svoje pedály někde uprostřed startovního pole.  Reportážní výhody startu z posledních pozicí jsem již několikráte popsal a nejinak tomu bude i tentokrát. Jako pokaždé, bezprostředně po odstartování, se na posledních pozicích asi tak 3 minuty nikdy nic neděje. Je to dáno tím, že než se celý balík rozhýbe, tak se zeměkoule stačí otočit plus minus o 2 tisíciny své denní otáčky. A když se rozhýbe, tak stále není vyhráno. V tomto případě se cyklostroj zastavil po 650 metrech od startu, neboť jakýsi motorista neuváženě vjel do závodní trajektorie, čím napomohl k dalšímu maglajzu mezi startujícími a ještě většímu zpoždění opozdivších příchozích na start.

Protože se jedná o reportáž psanou z chvostu závodního pole, je mezi cyklistickými outsidery dost témat a času přemýšlet o tom, o čem bude ta dnešní. Nuže, s čím se musí reportér bez řádné akreditace a příležitostná zdravotní asistence vypořádat. Tak obecně vzato jsou to různé dopravní zácpy a úzká hrdla, se kterými se nezkušení a málo natrénovaní cyklisté potýkají každý po svém. Na posledních pozicích rychlejším jezdcům však pijí krev nejvíce „céčkaři“. Jejich startovní číslo začíná kapitálkou „C“, béčkaři jedou půlmaratón, tedy něco kolem 50 km a áčkaři – na této trati nejedou – jezdí maraton, tedy kolem stovky. Tedy céčkaři jsou příležitostní cyklisté, které ze svých pokojíčků vytáhne sluníčko a postaví se se svými nejlépe pětiletými ratolestmi na start, kde mohou díky značnému frmolu i na chvostu závodního pole, snadno přijít k úrazu. Céčkaři jsou cyklisté, kteří zahušťují provoz, vytváří živé a neustále se přeskupující překážky. Céčkaři jsou  cyklisté, kteří jedou takzvanou fines jízdu, tj. zkrácenou trasu do 30 km, takže oplývají dostatkem sil na to, aby vytvářeli dopředu neidentifikovatelné problémy. Častým projevem rodičovské nezodpovědnosti a pořadatelské neuváženosti je výskyt bajkerského potěru, tedy děcek, kteří se za doprovodu svých tatínků vrhnou s vervou do závodění mezi velká kola. Děcka, která jsou jen o málo vyšší než klasické 26ti palcové středně nahuštěné přední kolo s nesjetým pláštěm, jsou na cestě plnokrevníků, kteří se z různých příčin připletly na konec závodního štrůdlu, opravdu nepředvídatelnou překážkou. Dokonce jsem spatřil i otce s děckem na tyči. Občas by si měli pořadatelé sáhnout do vlastního svědomí a soudnosti. Jedinou výhodou céčkařů na trati je skutečnost, že je koho předjíždět. Ale myslím, že tento psychologický tahák ostatní zápory nepřekoná. Dále tu jsou „tandemy“, tedy dvoukola. Sem tam se na závodech objevují a jaksi mi uniká klíč, podle kterého se přihlašují. Tandem je složen z pilota a tandemisty. Tento dvoumotorový ďábelský stroj je kolikrát dost obtížně zdolat, neboť toto soustrojí je svojí délkou poněkud nestandardní a také má dostatečný výkon. Tandemová kola zde, v tomto závodě byli seskupeni pod jednu cyklistickou stáj a tandemisté samotní se vyznačují poněkud nevýrazným pohledem do okolí, neboť, pokud je moje informace správná, jsou to nějakým způsobem zrakově postižení mladí lidé. A za to mají piloti a tandemisté můj velký obdiv a palec nahoru. Já bych na to ve dvou nevlez, ani kdyby pro nic za nic. A když už jsem u toho, pak byl na trati spatřen i jeden jednoruký cyklista. Dalo by se s troškou nadsázky a hrubým černým humorem říci, že s jednou stranou řídítek poněkud váhově zbytečnou. Takovému člověku hodně fandím o obdivuji ho, neboť technické problémy s vyřešením obslužnosti stroje jsou v takovém případě směšnou záležitostí. Ale i o tom je sport a lidské úsilí vyrovnat se s různými hendykepy nezná mezí. A ještě pro úplnost, jednonozí se přestali na startech KoloPro v této sezoně angažovat. Pak tu za zmínku, ale jen okrajově, stojí tzv. „véčkaři“. V cyklistickém pojetí nejde o příslušníky nejmenované politické strany, ale o vlastníky brzd typu „V“. Véčkaři zdržují ve sjezdech, neboť jejich brzdy nejsou tak účinné, ale naštěstí se to týká jen malé části stíhaných a stíhajících, protože tento jejich duet je dříve nebo později nějak vyřešen. A pak jsou tu takzvaní „hátéčkaři“. „HT“ je z anglického „hard tail“. Dámy prominou, ale nechť si doslovný překlad vyhledají v nejbližším slovníku. Jedná se o zcela běžná slova, ale jejich spojením však může dojít jaksi k pochroumané interpretaci. Hátéčkaři, nebo-li cyklisté na kolech s pevnou zadní stavbou se dělí na dvě části. Protože to jsou lehká a rychlá kola tak to jsou ti, kteří vyhrávají a ti druzí, kteří mají z terénu své pozadí naklepané jako zeleninový řízek. A poslední do výčtu cyklistických terminologií v tomto díle jsou tzv. „celopéra“, kde to pruží vpředu a i vzadu, je to samý čepík na kterém se to kýve a pohupuje, jen šlapat se musí jako na každém jiném kole.

A mezitím při vymýšlení náplně, k doufám alespoň trochu záživné osvětě, jsme se ocitli v nájezdu do druhého kola. Céčkaři se kamsi ztratili a ortodoxním bajkerům nastaly zlé časy. Zde je možná namístě si říci, co je vlastně myšleno pojmem „Oderská mlýnice“. Tak předně je to vyhlášený závod s velkým ohlasem a dlouholetou tradicí, potom je to replika mlýnského kamenného kola, které je vytouženou cenou pro každého vítěze v kategorii a celkem slušným chytačem prachu. A pak je to smrťák. Kopec který dělá Mlýnici mlýnicí. Asi ¾ kilometru dlouhá stojka se stopadesátimetrovým převýšením, která je na Odrách zdolávána za vydatné podpory přihlížejících a fandících diváků, kteří vytváří tu pravou Tour de France cyklistickou atmosféru podáváním určitě nepovolených dopingových prostředků, tlačenkám (zde není namysli masný výrobek), různým troubením vuvuzel a cinkáním zvonců, jakož i sehraným týmem bubeníků, kteří zdrceným závodníkům připravují svými kantátami galejnický rytmus. Prostě paráda a blázinec na kolečkách.

Pod dojmem právě popsaného úseku je líčení zbývající tratě naprosto nezáživné. Velikým překvapením snad pro všechny kdo dojel v absolutním pořadí do 40. místa bylo, že se dá závodit a i vyhrávat s oteklou pusou, neboť Míra si v obrovské konkurenci vyjel místo na bedně a těsně po dojetí se stal i nejfotogeničtějším a nefotografovanějším závodníkem. Ostatní je nepodstatné. Hlavně že bylo hezky a až na pár zásahů zdravotnické služby se i druhá polovina sportovního pole doplahočila do cíle.

Sezona 2011 je tedy téměř u konce. K lítosti všech zúčastněných neaktivních pozorovatelů nebyla tolik blátivá a tak se mohly dohojit rány a morální otřesy méně zkušených a technicky zdatných účastníků. A možná bylo i méně zajímavých traťových úseků, i když, jak už bylo jednou kdysi řečeno, každý správný bajker si tu svojí louži vždycky najde. Nezbývá než si přát zdraví a vaši přízeň.