Mladá Boleslav Tour Škoda Auto

Mlha přede mnou, prach za mnou

Každý správný bajker si prý tu svojí louži s blátem vždycky najde. Pro tentokráte vás však musím zklamat a věřte, že to dělám s velkou radostí. Ten kdo má načteny mé reportáže z minulé sezony ví o čem mluvím. S touto radostí však na druhou stranu připouštím, že textově to nebude taková švanda. Závod Mladá Boleslav Tour Škoda Auto se jel za ideálního počasí, teploučko, mírně pod mrakem, ale hlavně, hlavně suché tratě a s tím spojené rychlé přesuny závodníků. Z pohledu jezdce, který si libuje v ploužácích, se prach zvířený od zadních kol předjezdců mohl jevit jako mlžné kondenzační páry rychle jedoucích rychlíků, ba co více, i já jsem dýchacím trubicím svých následovníků na trati pravděpodobně dával nakládačku.

Nesporně hezký a rychlý závod, který probíhal v klidných borových lesích v Pojizeří, měl jednu premiéru pokud jde o naši cyklistickou stáj. Do našeho středu jsme pozvali kolegu a vytrvalostního sportovce z Mnichova Hradiště Josefa Tvrzníka. Pepik naše pozvání přijal a s jeho pocity a dojmy bych se jako reportér rád podělil. Pepovi bylo položeno několik nestandardní otázek a to  - jaké byly jeho pocity před závodem, - nějaké veselé historky z natáčení (kilometrů), - jaké byly jeho dojmy po závodě, - a jak vidí případnou pozvánku na Ještěd Tour.

Zde tedy jeho reakce v původním znění (titulky reportéra budou vsunuty pouze ojediněle, aby se pravdivě dokreslila ta která situace).

Tak tedy . . . . . . pocity před závodem byly v pohodě, spousta stánků, balónků a atrakcí, bylo na co koukat. Začátek závodu byl dost masakr a tak jsem dával pozor, aby mě někdo nebo naopak já někoho nesrazil. Pak to bylo proplétání se trošku dopředu a špatný byl první pořádný terénní výjezd, který jsem kvůli velkému návalu musel celý tlačit. Zrovna tento výjezd mám najetej a teď jsem tam spíš ztratil. Lidi se v tom posunu krok sun krok hádali jako v pohybu kolon po Praze, padalo tam pár nehezkých výrazů. Jeden „závodník“ předcházející začal blokovat kolem přes cestu se slovy kam se s…. mladej a mladej mu odpověděl já jsem ale holka.

Zde poznámka reportéra: tuto situaci mohu potvrdit. Asi tak o 15 minut hlouběji ve startovním poli, kde jsem se se svou reportážní kamerou pohyboval, byla pravděpodobně na stejném výjezdu podobná situace. Jen morální profil účastníků byl poněkud odlišný. Nikdo se nehádal, aktéři meetingu nebyli napumpováni tak silnými steroidy, energetická hladina jejich ambicí byla ve stoupání, které by zvládnul i děda komárek posílený nasáváním nektaru z víček a uzávěrů od obalů různých energetických přípravků, které nezodpovědní cyklisti po jejich použití odhazovali kolem sebe, na poměrně nízké úrovni a předbíhání bylo dovoleno. Mimoto atmosféra dávala za pravdu spíše domněnce, že většinu uchazečů o přežití zajímal z preventivních pohnutek spíše výsledek referenda o eutanázii, který se tou dobou konal ve Švýcarsku. Naštěstí balík cyklistů se cca na 12. kilometru začal trhat, a tak k podobným výjevům již nedocházelo.

Dál (pokračuje náš host) jsem jel jakž takž a snažil se, abych  na začátku dlouhé rovinky Marianská cesta chytil nějakou skupinku a vyvezl se s ní, což se mi povedlo. Při sjezdu do Hrdlořez (předměstí Boleslavi) na asfalt jsem se už těšil na konec, ale pohledem na cyclokomputer zjistil, že mi chybí ještě 10 km a ty jsem dojel s vypětím všech sil (spíš trochu dost za hranou). Před cílem mě předjela nějaká slečna, ale poslední zatáčka ji trochu vynesla a tak se mi ji povedlo na cílové čáře předstihnout. V kategorii žen dojela asi dvacátá a kdybych si býval nezměnil identitu mohl jsem skončit v první dvacítce.

Zde poznámka reportéra na vysvětlenou: Pepík se omylem nebo záměrně původně zaregistroval jako žena, což by mu při konečném hodnocení výsledků jistě přineslo nesporné sportovní výhody. (No, to budu muset ještě zvážit. Možná bych měl ve své kategorii i šanci na bednu.)

Ještěd 6.8. bych s vámi asi mohl zkusit, ale pojedu si tam v rámci čtvrtečních výjezdů (tj. tréninků) na kole najet nějakou zkratku.

Zde opět poznámka reportéra: teď už je Pepik v pohodě, ale jeho první dojem po závodě byl cituji: „Nikdy více“.

A to nejdůležitější nakonec. K výborným výsledkům Jardy a Pepika se k našemu nadšení přidal i náš benjamínek Mirek. Pro naše barvy získal bronz, jako naši hokejisté. Být na jeho místě, byla by to pro mě větší událost než celá národní hrdost a následné oslavy za umístění na mistrovství světa za poslední dva roky dohromady. Takže Mirku, opět veliká gratulace a přání spousty energie do dalších podobných kousků.