Kopřivnický Drtič

Tradiční závod v letošním roce netradičně hned ve třech reportážích od nejzasvěcenějších.

1. Kopřivnický Drtič potřetí, aneb pohodová vyjížďka kolem Rožnova.

Cedulka na řídítkách každého účastníka Kopřivnického Drtiče ze dne 18. června všem přihlížejícím oznamovala, že se jedná o pohodovou vyjížďku. Neinformovaný kolemjdoucí si však již nemohl přečíst, že parametry tohoto drobečka byly 130 kilometrů na délku, 3657 metrů na výšku a s dojezdovými časy našeho uskupení cca 11 až 13 hodin na cestě. Startovalo se v 7:30 a dojezd posledního účastníka do cíle byl zaznamenán 5 minut po půlnoci. Nepočítaje ty, kteří doběhli do cíle s defektem, kteří byli dovezeni na korbách jiných dopravních prostředků, kteří nedojeli, kteří byli ošetřeni nebo dojeli sanitkou (naštěstí prý jen jeden), nebo ty, kteří jsou nezvěstní dodnes.  Ne že by nebylo drsnějších a extrémnějších kousků, ale z hlediska výkonnostního profilu průměrného horského cyklisty se tato sportovní akce, na kterou se vydalo 670 odhodlaných bajkerů, jevila jako děsnej podnik. Mezi statečnými startujícími byly i staří známí, Jaroslav Černý, Václav Markvart a jako hosté a přizvaná posila Martin Stibor a jeho kamarád Jan Kučera. Jak to prožívali jednotliví účastníci teď přiblíží pár následujících řádků.

Tak jako před dvěma roky, kdy jsem psal první reportáž, i nyní by se dalo říci, že společnost KOMTERM byla na Drtiči zastoupena dvěma týmy. Tentokráte jsem se kvalifikoval s Jardou do áčka a Martin s Honzou naplnili béčko. Toto zbytečné kategorizování bych neuváděl, kdyby se na trase, asi 4km od startu neobjevily naše původní dresy, ve kterých jsme jeli loni a předloni. Protože se nám jejich nositele již nepodařilo na trase nikde identifikovat, pouze doložit jejich existenci, pro úplnost se tedy zmíním jen o týmu „C“.

Pro realizaci této „projížďky“ si organizátoři nemohli přát lepší podmínky. Počasí jen taktak s vodou na spadnutí zabezpečilo nejen příznivé teplotní poměry, ale mnohé cyklisty již od samého startu pohánělo ke vzdálenému cíli, neboť předpověď na pozdní odpoledne nebyla nejideálnější. Došlo sice k několika incidentům srážek cyklistů s kapalným skupenstvím vody, ale vzhledem k výše uvedenému to bylo spíše ku prospěchu. Úvod závodu, řekněme asi tak prvních 40 kilometrů a s ideálním terénem a profilem cca 1200 výškových metrů, byl stvořen jakoby jen tak na rozjetí. Povinné kontroly průjezdu trasy byly rafinovaně skryté v restauračních a občerstvovacích zařízeních. A v neposlední řadě nádherná krajina a skvělé bajkové terény. Tedy - říkali ti, kteří od usilovného šlapání a sledování ideální stopy terénem občas zvedli hlavu a rozhlédli se. Tedy prý. Ale věřte požitkářům. Pro pražské účastníky Drtiče byl pak soustředěný proud cyklistů krajinou převážně jedním směrem připomínkou nedávného „svátku práce“. Pro mimopražské a i ostatní s krátkou pamětí jen na vysvětlenou, že v tento den zejména Prahu (a i jiné městské celky) zachvátila cyklistická horečka, a to díky přemrštěné empatii obsluhy dopravní infrastruktury státu směrem ke svým spoluobčanům.

O jak supr podnik se jednalo, nechť si každý udělá vlastní názor. K tomu mu dopomáhej, nikoliv nadpřirozené bytosti, ale přiložená mapka závodu, text z oskenované cedulky z řídítek a další reportáže mých kolegů na trati. Jo, a abych nezapomněl. Děda komárek tentokráte neměl šanci. Jarda soustředěně všechny kopce bezezbytku a sundáním nohy z pedálu vyjížděl, já jsem všechna stoupání, která se mi nelíbila, disciplinovaně sesedal a věnoval se prevenci vzniku křečí a Martin s Honzou se statečně drželi v závěsu. A kromě toho, Jarda v zájmu detoxu organizmu na noc zavěsil do pootevřeného okna svoje plyšové pokrývky končetin od kotníků směrem dolů, takže neproduktivní hmyz neměl šanci proniknout a škodit. A taky, snad bych se mohl výjimečně pochválit. V celkovém pořadí bez rozdílu kategorií kolem 160. místa ze 670 startujících – nepočítám, že se mi to ještě někdy povede.

Václav Markvart

 

2. Jak jsem to viděl Já

1. - 20. kilometr

Nechápu proč, ale stojím na startu a mám tep 140. Asi předzávodní vzrušení, myslím si. Po několika šlápnutí do pedálů se zvyšuje na 150 a tak si říkám, zda bych neměl jet spíš do nemocnice než do toho kopce na Červený kámen. Na 18. km, kdy mi Honza říká, že už máme tak 40 km za sebou (měl pro jistotu zakrytý tachometr cedulkou Drtiče a tak to odhadl). Když se dovídá, kolik máme ujeto, propadá panice.

21. - 40. km

Přichází náročnější stoupání na Svinec a Petřkovickou horu, následně zasloužený sjezd. Z Honzy citím, že to dneska nedá, ubývají mu síly rychleji než bych po třetině maratónu čekal. Václava a Jardu už od této chvíle neuvidíme.

41. - 60. km

Zdolávám 2 stoupáky, které mi ubírají spoustu sil. Honza plánuje „zkracovačku“ do Kopřivnice. A já ho mlčky podporuji v jeho myšlence. Jsem trochu unaven z čekání na něj, bojím se totiž té předpovědi, že v 19hodin má přijít sprcha. Rád bych byl v Kopřivnici, co nejdřív. Na Santově první velká přestávka, čekám na Honzu a na klobásy visící v udírně. Ti Valaši ty klobásy fakt umí! Dal jsem si hned tři, nešlo odolat. Jenže před stoupáním na hřebenovku k Soláni se těm klobásám u mě v žaludku moc nelíbí.

61. – 80. km

Prý krásná hřebenovka k Soláni (říkal včera Jarda) mi nevyhovuje. Krátké ale prudké stoupáčky mi berou síly. A ještě k tomu to nepříjemné mrholení, kořeny stromů začínají být mým nepřítelem. Honzovi raději dávám klíč od pokoje, když ho vidím, dole v Horní Bečvě se prý odpojí. Jenže sjezd do Horní Bečvy je dlouhý a Honza v něm chytá druhý dech. Čeká nás 12 km stoupání na Pustevny. Tři chlapíci nasedají do auta a nechávají se s biky vyvézt na Pustevny. Po 50 metrech stoupání Honza váhá, zda to neotočí. Pojeď! Povzbuzuji ho. Přece ho nenecháme to vzdát. Drtič není závod, říkám si a zvolňuji tak, abychom jeli pospolu. Stoupáme na Pustevny, očistec pokračuje.

81. – 100. km

Tohle stoupání na Poustevny mi snad i sedí. Občas dávám těžší převod a jdu ze sedla. Honza chytá druhý dech, mám dobrou náladu. Jsme nahoře. Pustevny cca 1000 m. n. m.. Jdu si pro razítko šesté kontroly a zjišťuji, že v tom stoupání jsme zapomněli na jedno razítko (K5). Chlápek vedle radí, ať se pro něj vrátíme. Ano mi to nepřijde v té únavě vtipné a jdu vynadat Honzovi. Prostě si potřebuji si vylít vztek. Honza působí jako bleskosvod.

101. – 120. km

Sjezd z Pusteven až k Ondřejníku, kilometry rychle ubývají. Trochu nás matou šipky z minulého ročníku Drtiče 2010. Tak a máme tu předposlední stoupání. Na posledních 50ti metrech kolo tlačím a říkám si, že tohle snad nikdo nemohl vyjet. Ani Jarda ne :) Nálada je dobrá jsme u skoro konce. Uff! Poslední kontrola a hurá dolů, kilometry ubíhají jak nic.

121. – 132. km

Jede se pár kilometrů po asfaltu. Hledáme odbočku do posledního terénu. Ti pořadatelé se zbláznili, hulákám. Kdo sem, před cíl, postavil ten kopec? Janíkovo sedlo, jak ho všichni nazývají, mi bere zbytek sil. Na poslední kontrole se vysoukávám do sedla a vím, že teď šlápnu do pedálů až na stadionu, kam vjíždím společně s Honzou. Východ, západ, jedno jest. Padám na bolavá kolena a děkuji všem okolnostem, které mi dovolily jízdu přežít.

Martin Stibor

 

3. Letošního Drtiče bych pro sebe, co se týče vnímání tratě rozdělil na tři části, které bych nazval zhruba takto: rozjeď se – užij si to – hlavně neumři.

První část až po přehradu Bystřička byla celkem snadná. Člověk má ještě dost sil a stoupání zde nejsou nějak náročná. Za zmínku stojí snad jen stoupání těsně před přehradou, tuším na vrchol Malá Lhota. To byla tzv. pěkná stojka, kterou jsem se i přes proudy tlačících bajkerů snažil celou vyjet v sedle kola. To se mě až asi na dvě šlápnutí (ne vlastní vinou) povedlo, ale na vrcholu jsem si uvědomil, že to stojí spousty sil a vzhledem k tomu co nás ještě čeká se možná jeví rozumnější chvíli tlačit a pošetřit tak nějaké síly, ale to jsem celej já… vždycky se snažím všechno vyjet bez ohledu co je přede mnou nebo za mnou...

Po kontrole na přehradě pro mě začal asi nejzáživnější úsek Drtiče. Cítil jsem se dobře a přejezd hřebenovky až na Soláň, korunovaný sjezdem do Horní Bečvy, to byla lahůdka. Spousta technických úseků, krátkých stoupání, sjezdů, kořeny, kameny, singltracky, krásné výhledy, prostě všechno co mám na tomhle sportu rád. To vše korunoval sjezd ze Soláně do Horní Bečvy, který byl opravdu prověrka technických dovedností. O to více mě potěšilo, že jsem ho bez problémů sjel a míjel jsem některé trápící se bajkery.

Adrenalin mě vydržel až pod stoupání směr Pustevny. První úsek stoupání s kontrolou na vrcholu Bařiny mě fakt uvařil. Říkal jsem si, že pokud bude pokračovat takovýto sklon, Pustevny by pro mě mohl být nejenom nejvyšší, ale i poslední vrchol Drtiče. Naštěstí druhá část stoupání již byla pozvolná a Pustevny nakonec přišly rychleji než jsem čekal.

Z Pusteven sjezd pod Ondřejník a poslední prověrka vůle. Jinak se to ani nazvat nedá, protože o síle již tady nemůže být řeč. První výškové metry na Ondřejník byly na tak prudkém stoupáku, že jsem myslel, že během 1km snad budeme nahoře, ale měly to být cca 4km. Naštěstí se terén po prudké části srovnal, ale i tak jsem jel takzvaně na plaza (hodně pomalu). Pod vrcholem Ondřejníku, kde byla poslední kontrola jsem zažil opravdové štěstí, že to nejhorší máme za sebou, ale to jsem jaksi na něco zapomněl... Poté jsme se spustili z Ondřejníku a přiblížili se pod poslední stoupání, Jeníkovské sedlo. Jak já tohle stoupání nenávidím. Drtiče jedu již popáté, a i když byla trasa již třikrát změněna, Jeníkovské sedlo zde na konec čeká vždycky a vždycky mě totálně dobije. Kdybych to alespoň jel s rozumem, ale snažil jsem se dohnat ještě jednu skupinku a tak jsem jel totální smrt. No skupinku jsem dohnal a předjel, ale ke konci stoupání už jsem začal mít mžitky před očima. Hlavně, že Drtič je nezávodní maratón, říkám si v duchu…Štípli jsme poslední tajnou kontrolu a hurá do cíle. Čas dojezdu cca 18:15 a cca 74. místo, spokojenost, euforie, úleva a konstatování, že letošní Drtič byl nejenom o stupeň těžší, ale i krásnější.

Jaroslav Černý